BRADLECKÝ HRDINA.

Stojí poblíž sebe dva sousedé staří

na skalnatých vrších obklopeni bory,

vzdorují tu časům, kteří všechno maří;

severně jich chrání krkonošské hory,

oni sami střeží Syřenov a Lhotu

se hromádkou chatek, se skupinou dětí;

jsou to staré hrady, kterým o šumotu

staré slávy šeptá mech, jímž vítr letí.

Na Bradlec i Kumburk za stejného věku

vyvolal bůh v život děvici a juna,

o kterých dí pověsť, že z dob všedních jeků

zněli jako harfa, skvěli se jak luna;

tehdy kvetla ještě kouzla moc a kletí,

ovšem léta přešla od těch chvil už dlouhá;

jenštejnského kmene snad byl Pavel snětí,

jehož s vartenberskou růží spjala touha.

Lepý rytíř Pavel se sousedkou krásnou

vídali se s věží – nu, a jak to bývá

a jak dít se bude, pokud nevyhasnou

city z duše lidské a jich vnada snivá,

v pěkných očích něco vzplanulo jim září

krásnější než duha démantových šperků,

nazvali se svými před oblohy tváří

Pavel z Jenštejna a Laura z Vartemberku.

Bože můj, což láska! Ale rodičové!

Na Bradlci bouře, na Kumburce lkání

měli důvodův, jak bouřní mají dnové,

jichž se nikdy nedbá dětmi v neuznání.

Pánem z Jenštejna hněv na Bradlci zmítal,

a pán z Vartenberka v Kumburce se zlobil.

Měli jakés spory, jež jim ďábel splítal,

že by rád byl jak ten, tak ten všechno pobil.

Tu zlý duch cos šeptal jenštejnskému pánu,

a ten se svou chotí k čarodějce chvátal,

kteráž předla čáry od večera k ránu –

jichž by ani ve dne člověk nenahmatal;

měla tmavou chatku zrovna vedle lesa

za Bradleckou Lhotou, ještě trochu výše,

nescházel ni kocour, jemuž oko plesá

nezřízeným ohněm z šeré babí skrýše.

Vzácný pán i dáma na třínožku sedli,

žádali si léku proti velké lásce,

nešetříce syna; přece trochu bledli,

ale rys se nehnul v četné, vzdorné vrásce,

sliby za sliby se vykrádaly k slovu,

až ten babin chlad a příkrosť měkla v tání,

zaklela pak krásnou milou rytířovu

ve stín bludný vzdušné, tiché, bílé paní.

Po kumburských kobkách kvílení se neslo,

živou Laura byla, ale k neuzření,

a když něčí rámě bolem, prací kleslo,

vymáhala tajně všady ulevení,

na sousedních hradech obou zjednávala

právům vítězství, když nedošla jich v žití,

srdce nevěrná teď zase milovala,

ten kdo oklamal, chtěl za oběť svou mříti,

Těm, kdož na Bradlci nebo v hradě rodném

místo vážné práce hýčkali své choutky,

zjasnila to prázdno v žití trestuhodném,

kdy se stanou vášní osudu z nich loutky,

a kdo zatvrzele vnuknutím se vzpíral,

toho děsila, byť starý byl či mladý,

že se naposledy přece v sebe sbíral –

jak to bílé paní právě činí všady.

Jenom sama jako vítr bloudívala

po kumburských klenbách, po bradleckých síních;

nikde se svým klidem už se nepotkala,

ani v hradních kobkách, ani ve svatyních;

pro života blaho naříkala v krbě,

pro svou lásku mrtvou v sadův listí suchém,

že jí líto bylo topolu i vrbě,

jak by také byly zakletým zde duchem. –

Do Pavlova srdce zahryzla se bolesť,

jejíž zuby, plné nejprudšího jedu;

vymýšlel si hrozby, prosil boha o lesť,

ale čarodějka byla jako z ledu,

nedojata pláčem, ani zoufalostí,

ani rytířovou prosbou v prachu země,

moh’ si vyrvat srdce, obnažit své kosti:

ona jenom okem blýskávala temně.

Avšak lidské vzdory zviklají se smrtí.

Čarodějku v lože nemoc ukovala,

černou krev jí ssaje, vazby svalův drtí,

až i z hříchu lítosť na hruď zaklepala.

Dala prosit Pavla, by zavítal k loži,

sípala, že jenom ďábel vše to zplodil,

slibovala říci – při dobrotě boží,

jak by rytíř pannu zase vysvobodil.

Měl jít ke studánce, kteráž podnes ještě

tamhle pod myslivnou syřenovskou vidna,

vody sobě nabrat, a ji v kapky deště

rozptylovat cestou ruka měla klidná,

kdyby snad čís mocí nedošel až k cíli,

by se mohl aspoň domů vrátit zase;

pak měl mířit vzhůru v brány oblouk bílý

na Kumburce, kde zní kročej ve ohlase,

a dál na nádvoří hradním u žaláře

z košatého dubu hbitě utrhnouti

devatero větví, které kvetly v jaře

ve chumáček hebký ze suchého proutí,

po třech povázat jich ve tři kytky svěží,

ty že otevrou mu jizbu na severu,

nový – poslední kde Lauřin oděv leží;

takže zmizí kletba, ku radosti věru.

Jak to rozplesalo bradleckého pána

z toho viděti, že čarodějku líbal.

Jeseň byla – země v soumrak zahloubána,

rytíř něžně se i ku kopřivám shýbal,

ke studánce mířil, ale – běda, běda!

z krtčích děr naň hledí příšerných sta očí

zakalených, rudých, a každé ho hledá,

a každé se za ním, světélkujíc, točí.

Všady cestou k patám hadi se mu věsí,

každým krokem v cestu žhoucí padá kláda,

před ním, za ním, nad ním vyjou, křepčí běsi;

v potu stydlá skráň by zdřímla sobě ráda,

ale srdce touží po kumburské růži;

hle, tu v lese pláče dívka lepotvárná...

rytíř omámen; – však už se zase vzmuží,

pekel osidla i v dívčím těle marna. –

Natrhal si větví zázračného dubu,

porážeje všechnu černokněžní slotu,

až se octnul v jase jako u cherubů,

kde jej tisíc tužeb poutá ku životu.

Ze severní jizby Laura vyšla drahá,

krásnější než dříve, skromna, jímající,

na lem řízy bílé, by jej líbal, sahá

rytíř klečící s planoucí zřítelnicí.

Synu hrdinovi nebráněno více.

Na Bradlec si Pavel kumburskou ved slečnu,

do svatyně spolu slavně kráčejíce,

poznali své ráje ve své lásky věčnu. –

Dnes už z oněch hradů jsou jen zříceniny,

ale odlesk dějů dosud se v nich kmitá,

ba i pahýl dubu, jejž kol bory stíní,

dosud vyráží a motýl nad ním lítá. –