BRAGOŽDA

Měkký smutek,

denní můj pokrm

z tesknice a víry, z touhy a nudy,

tvrdne jako skořápka zrajícího ořechu,

jako všecko na této makedonské stráni

s kučeravým doubím, s kamennými domky

pod těžkými břidličnými střechami,

pod jarní měňavou oblohou.

Tvrdne denní můj pokrm

z hořké tesknice,

neboť příliš dlouho již odmítáte mi

psací stolek,

skříně s knihami a obrazy,

ženu, s úsměvem přinášející čaj a s máslem chléb,

plápolavý ohníček našeho podzimu, Soňu –

domov a smysl mého života.

Tvrdne denní můj pokrm

z víry a naděje,

neboť dávno již byl bych se zabil, tam dole, u kalné Škumbi,

kdybych přes všechny úzkosti nevěřil stále a silně

v návrat ke svému nejvlastnějšímu,

v rozkoš z nové práce, pro niž udeří jasná hodina,

v komfort vlastního hnízda, jež nás čeká –

v základ a modrou oblohu pro svůj život.

Tvrdne denní můj pokrm

z nudy a prázdnoty,

která časem zeje mi před zrakem po celé dni,

neboť dosti jsem se nalokal ciziny,

dosti jsem se v horách nalámal kamení místo chleba,

dosti přebrodil řek,

dosti výběžků Jihu a Východu poceloval,

– byliny, zvířata, lidi, práci, umění –

sklouzaje nakonec k jádru všeho, jež se nemění –

a shledav náhle nesmírnou vzdálenost svou

od svého kořání.

Tvrdne můj smutek,

tvrdne denní můj pokrm

z tesknice a víry, z touhy a nudy,

mezi tvrdými horami a tvrdými staveními

uprostřed tvrdého života

chudých domorodců a válečných nomadů,

zpřelámanými zuby jej hryži

s tvrdého lože kočovníkova

okénkem zíraje v tvrdý kraj,

kde nepochopitelně měkkou bělostí svítí

kvetoucí slívy.

Tvrdne můj smutek,

tvrdnu celý.

Kéž bychom se měkcí opět uviděli!