BRAŇ SE, PRAHO!

Jak náhlý blesk mě uchvátil ten pohled,

a kouzlem jatý, znovu jsem se ohléd’:

krok nechce dál, jak do země by vrost’:

Jsi, Praho, zjevení či skutečnost?

A znovu stíhám čarovné ty rysy,

kde do zimy se jara tucha mísí;

par modrá clona halí ji jak šlář

a nebe nad ní jako svatozář.

Ty strmé do oblaků věže Víta,

zasněné v budoucnost, jež skryta,

toť Akropol, jež přes věků ční věk,

čas kterou ctí a jíž se nedotek’!

Ta Praha do nebe chce růst svou slávou,

sny ctižádostivé jdou její hlavou;

juž cítí stoupat mízu do svých žil,

rozkvete, ví to, čas se přiblížil!

A všemu život vdechne její víra,

jak okna domků srdce zotevírá

přívalům jara tvůrčí její dech,

Národa Máť, z níž proudí život všech!

A zchvácen něhou, k srdci šinu ruku,

dvojnásob miluješ i cítíš muku:

to zde, já cítím, „naše“ Praha je,

to svaté místo, chtěl bys zlíbat je!

Ó Mistře, ach, jak zázračná tvá vise,

jak září v dnešek umění tvé ryzé!

Co’s vtělil v nesmrtném svém obraze,

je vytržení, to je extase!...

Však, Praho, bdi! Neb Jidáši už chřestí

svým měšcem a zlé o tobě jdou zvěsti:

tvou krásu zloupit chtí, svléc’ do naha,

Vše zrazuje tě! Braň se, neblahá!