BRÁNA MILOSTI.

Sem vešel jsem v den pozdní zádumčivý,

mdlý hledáním a nenalézaje,

co v duši plálo, po čem žíznivěla

a po čem tesklivá a chorá je.

Ty sady zamčené a zapomněné,

vrat zámky zrezivěly docela;

tu dlouho nešel nikdo v pohrdání,

tu stlívá staletí žeň přestkvělá.

Na líchách tajemné se květy chvěly

a vůně v oblaku se zdvihala;

v mystické záři hrozny modraly se,

krev révy rděla se v nich uzralá.

A větry vály jako zpěvy duchů,

jak v tisícerém echu Hosanna.

a šly tu řady zjevů sladkých kolem

a roucha jejich z hvězd jsou utkána.

Mé ruce bratrsky tak vlídně tisknou,

a vroucně pozdravují odevšad,

jich šeptům tajemným já nerozumím

a přec jim naslouchám tak rád.

Ach, cítím jako touhy naplnění,

jak poutník v cíli svého hledání;

rtů horečných tu cítím napojení

a nejdražších snů náhlé uzrání.

Mlhy jitřní jak by sluncem protrhly se,

Dne sláva v červáncích se rozlila;

jak silhuety stromů s břehů do vod,

v hloub obrazy mi drahé sklonila.

Na horu nejvyšší bych vystoupit chtěl

a vzkřiknout hledajícím v úzkosti:

zde země našich snů; ó vejděte jen

sem pohrdanou „Branou milosti“.