BRANDA.

S lotří luzou na kacíře

do Čech Branda letí,

k Chebu táhne s žháři, s vrahy

i s kurfirsty pěti;

kde se staví, plení, vraždí,

jako tygr dravý,

dáví ženy, panny, děti,

jak chtí luzy mravy.

Táhnou Němci od západu,

jako vlci táhnou,

po setkání s kališníky

v chvástání svém prahnou:

„Ej, ty duše kališnické,

plné pekla dýmu,

v krátkém čase naučíme

pokořit se Římu!“

Pět kurfirstů s kardinálem,

samá lotří banda;

k boji, k vraždám žehná lotry

zlopověstný Branda.

No, no, rudý římský páve

v purpuru a zlatě,

dřív než Češi biti budou,

obrátí se na tě!

Ty, kurfirste od Mohuče,

a ty od Trevíru,

tuze velkou na pluviál

vzal vám krejčí míru;

budete jej trochu plouhat,

na paty vám splývá,

k přistřižení takých rousů

Čech vždy volný bývá!

Za kolínským chlapi rýnští

na loupež se ženou,

pyšně jdou, leč nazpět lézti

budou po kolenou;

i sto knížat roztroušených

po německé říši

táhne do Čech jak z kanálu

na špek hladné myši.

S nimi Sigmund z Vartenberka,

Kalich hrad chce míti,

spěchá, aby utarasil

české vlnobití;

mají Němci hojnost lidí,

hojnost mas a chlebů,

k Slanému se hrdě táhnou

z věrného jim Chebu.

Branda čeká na Sigmunda,

že se s luzou spojí?

Leč ten v Turcích obdržené

rány v Uhrách hojí;

s Albrechtem se hrdlí, smlouvá –

dva to vlci šeří –

o pět měst, jež věnem vybral

Alžbětě, své dceři.

„Co pak tomu říkáš, Brando?“

„„Hm, nač krále čekat?

Dřív kacíře přiučíme

před papežem klekat;

až přijde král otálivý,

bylo by už pozdě,

učme se dřív kmeny kácet

v bouřném Čechů hvozdě!

Ať se hojí Sigmund líný

z ran od Kutné Hory,

kde mu v sněmu vypráskali,

že je z toho chorý,

ať se hojí z neúspěchu

lží svých v Českém Brodu;

zatím konec učiníme

kacířskému rodu!

Žižka stojí u Slaného,

chví se tam jak chlapec;

tož dřív Mašťov vypálíme

a pak ztečem Žatec;

Albrecht jde k nám od Broumova,

lidu jest vždy více;

vzhůru! vtrhnem’ do Kadaně

hněvem vzteklé lvice!““

Ej, však Ojíř z Očebilic

není vůdce hloupý,

z Kadaně vám diví Němci

věru neustoupí!

„Ne-li, tož jej upálíme

na hradbách v té věži...“

„Jen na něho,“ volá Branda,

„odhodlanou řeží!“

Marně, Brando, od Slaného

táhne Žižka. Běda!

Křižák křičí, kdo má nohy,

skokem spásu hledá;

na třikrát sto tisíc Němců

prchá s české půdy,

půlka rozbité má hlavy,

půlka nemá údy.

Na Němce se vyrojili

zhurta Češi z Žatce,

přišli Němci se svým křížem

zrovna mezi mlatce;

dva tisíce Němců zbito,

dva tisíce jato,

prchají, co domů nesou,

není právě zlato!

Křičí Němci: „Jesus Maria!

wehe, wehe, wehe!“

V říši se jim ženy smějí:

„Hehe, hehe, hehe!“

Smějí se jim země vůkol:

„Vidíte, vy sloty,

za lupičství přistřihli vám

Češi na kalhoty!

Solili vám švarně, pěkně,

měli z toho švandu,

namazali jak se sluší

dokonale Brandu,

bude římský Martin zlostně

na své sídlo hledět;

nebude čas dlouhý Branda

v kollegiu sedět!

Vyšli jste si na kacíře

s Poláky, psí duše;

máte díry do kamizol,

Polák do kontuše;

každý máte plnou měrou,

jak se právem patří,

Branda za sto tisíc lotrů,

každý lotr za tři.

Za všecky král Sigmund drzý,

to mu tuze svědčí,

jen ty, rány na zrzouna

měly býti větší;

jen ty cepy měly více

k zádům přiléhati,

by ni Pánbůh nepomohl

ani všickni svatí!“ –

Brandu v bitvě neviděli,

chytli ho až v poli,

proto mečem nesekali,

mazali jen holí;

svíjel se a přešlapoval,

fňukal, pištěl, křičel,

hned jak býk řval rozzuřený,

hned jak zmije syčel.

Křičel, volal: „Pomoz, Jene,

zpovědníku boží,

gatě mé jen z tuze slabých

kozelčích jsou koží

a pod nimi moje spodky

jako z pavučiny,

běda, běda! Jesu Kriste,

odpusť naše viny!“

Nekřič, Brando, vše se spraví,

nebreč, starý kmochu,

až tě pro Řím nasolíme,

namastíme trochu;

pochlub se pak okázale,

divý sluho páně,

věru, stále ohebnější

po každé jsi ráně.

Teď jen drž, pak posteskni si

Sigmundovi lháři,

jenž kam přijde, křivdy páše,

lítí se a sváří,

posteskni si Albrechtovi,

tomu jeho zeti,

že vám Češi posekali

římské ďáblí setí.

Posteskni si Martinovi,

jak to v Čechách chodí,

když se druží papež s králem,

po pás v krvi brodí;

když se druží papež s králem

v nějž svou spásu klade...

Jdi, pro břicho nelze běžet,

snad budeš mít mladé!

Mladé! Satan bude asi,

antikrist neb fena,

Sigmund dá mu do kolébky

částku svého věna,

půlku Uher velké říše

nebo vína bečku,

nebo císařského pláště

ucouranou vlečku!

Běží Branda s pluviálem,

ale běží zdlouha,

těžce velký břich se třese,

pluviál se plouhá;

pluviál se plouhá, vleče,

klobouk se mu vikle,

na Husity nepostačí,

troubo, římské pikle!

Na Husity nepostačí

mraky lstí a klamů,

ani mraky říšských knížat,

ani Němců, chámů,

na Husity nepostačí

celá církev ani,

ani meče, ani hrůzy,

ani proklínání!

Co to zvoní s věží v Chebu?

Nejspíš asi hrany

pobitému Sigmundovi

na vše světa strany,

zlosynovi Sigmundovi

a Brandovi taky,

jejich hlasy honí, straší,

říšské darebáky!

Darebáky, pány, dráby,

biskupy i mnichy,

sotva se ty zvony drží,

by nepukly smíchy,

spíše ještě puknou páni

rozkaceni zlostí,

že si Češi nevážili

těch křižáckých ctností.