Branko. (I.)

Krev uherské révy z pohárů se pění –

hoj, dnes na rozluku hody na Zvoleni!

Na Zvoleňském zámku v malované síni

s měšťany se loučí páni moslemíni.

S měšťany se loučí, s upřímnými pány,

že jim otevřela pohostinnosť brány.

Ale smutno nyní v malované síni,

hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni.

Kudy ujíť z města? V horách zárub plno,

a v zárubách horských chlapců nesčíslno.

„Branko sám je s nimi!“ tak zní hlasy zvědův,

„Branko, jenž ví pouštěť – v ráj jen Mahomedův!

Jaj, kdy v noční kraje padá zoř tří vater,

pouta na valašky otroč mění Tater,

do skalnatých hradů ze blízka i z dálky

valašky své snáší, dobré samopalky,

ku valaškám pěsti, k samopalkám oči:

nikdo na tom světě Slovač nezotročí!

Dřív než Branka spatří, klesá, páni bratři,

klesá, a krev lije pod ním bedelije!“ –

Braníčkova sklizeň krvavé má setí:

rodinku mu Turci vzali do zajetí.

Šťastně Branko unik do zelené hory,

a zelené hory zvolil za komory.

Na braliskách ostrých na vysokých horách,

které čely tonou v malovaných zorách,

na těch plitkých kolech mnohý moslem poleh!

Kde slunečko sedá, běda Turkům, běda!

tam je břitká cesta – k ráji Mahomeda...

Smutno, ticho nyní ve Zvoleňské síni,

hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni.

V tom však ručím krokem hlásal mezi pány –

„Jaké zvěsti neseš, sluho, do dvorany?“ –

„„Velkomožné panstvo! na zámku je zpráva:

s ramen padá – vivat! – Brankovi juž hlava...““

Hej, ten poplach kolem! Turci poza stolem

hurisky juž v ráji v duchu objímají,

o poháry tlukou, jatagany zvoní,

juž jich tři sta ořů zejtra nedohoní!

Hlásal přived zvěda – skokem Turci v okol:

hojže, hleďte, jaký přiletěl k vám sokol!

V líčku jarní zoř – sníh pod širáčkem zanik –

zelená košilka, rudý dolomaník,

nohavičky úzké, pás na dříku tuhý,

sponky na něm zlato, gombičky jak z duhy.

Cedidlo na pleci – hedvábina tenká,

což se jásá pod ní drobná fujarenka!

A v té statné pěsti junácké hle štěstí:

břitká valaška jak letní slunko svítí –

utíkejte, Turci – přijde hromobití!

Heja, chlapec dobrý, však ho každý pozná,

kdo mu pozří jednou na oruží hrozná,

kdo mu zbloudí jednou okem v orlí oči –

ej, to švarný jonák jak prut ze klokoči!

Sotva chlapec pohnul v tváři jedním tahem,

jako zkamenělí Turci stojí šmahem.

Což kdy ústa vzruší: „Na mou hříšnou duši!

povedu vás, páni, do koliby v hoře:

tam Braníčko leží jako ranní zoře –

sto dukátů dáte, sto Kremnických napřed,

bych tu zlatou mušku v pavučinu zapřed! –“

Pojali ho Turci ruče mezi sebe,

hleděli mu v oči, mysleli že v nebe;

podali mu pohár, hleděli mu v líčka,

dumali, že hledí z rána do sluníčka;

zdrávkali mu páni, na košilku zřeli:

zelenější limby v Tatrách neviděli!

Pobízeli píti – na pás zřeli stokrát,

mínili, že hledí na Kriváňský poklad.

Jaj! a kdy se rtíků rozemknuly spony,

hútali, že slyší Bystřické zněť zvony...

Hodovali Turci na Zvoleňském hradě,

kudy zejtra jeti, radili se v radě.

Nepojedou chytře ku Králově Holi:

ku Bystřici krásné rovinou jet volí.

Pili Turci, oba vypili by Hrony,

kdyby na poledne neodbily zvony.

Hej, tu starý chlapec: „Tři sta bohů, páni!

nože no! čas věru do hor na čekání.“

Měštěnínů dvacet vyskočilo k tomu – –

Ej, už Jidáš vede brať svou do polomu:

zlata plno vrecko, v tvářích víno všecko.

Pod polomem dole, na sto dobrých kroků:

„Stůjte pohromadě a mějte mne v oku!

Podívám se, spí-li Branko v této chvíli.“

Rozuměli páni, kroky zastavili.

Jen ten šuhajíčko, jen ten Palko bledý,

pán bůh sám ví, proč chce s chlapcem na výzvědy.

Nepustí ho páni: „Mlád jsi ještě, hochu!“

Jaj, cos, hochu, v líčku pobled od vrtochu?

Beztoho juž chlapec mizí pod polomem – –

Mizí, páni, mizí, ale z úst zní hromem:

„Dej bůh zdraví, páni! děkujem vám šumně –

věru skoupi nejste – dáte nerozumně:

uletěl vám jatý orel za orlaty!...“

Omráčená druže stojí, k hoře hledí,

nohy přimrazeny, rty bez odpovědi;

ruce tisknou jilce, pušky visí s ramen,

ale v každé žilce na mráz potuh plamen.

Po drahné prv chvíli stuhlosť pánů jihne:

„Do Paroma!“ křičí, „snad ho rána stihne!

Hore za Braníkem!“ – Ale puška něčí

naměřena proti: „Kamto v nebezpečí!

Pošetilci!“ bledý Palík volá v chvění,

„chcete v hoře zkázu? Nazpět do Zvoleni!

Věru Branko v hoře ukryl chlapců spoře:

nazpět! než nám lebky valaškami soře!“ –

Hej, což páni tryskem za zmatku a strachu

ztrácejí se rádi ve Zvoleňském prachu!

A za nimi Palík, tajným žalem schvácen:

„Našel jsem tě, otče! Dvakrát jsi mně ztracen!“...

Zvolna krásný večer padá do chotárků,

blankyt sype hvězdy do bystřin a jarků;

a když tichý večer v plnou noc se mění,

vínem vše a bázní spito na Zvoleni.

Spánek víže oči, obletuje hlavy –

hoj, netuší žádná, co tři vatry praví:

s Čertovice volá bílá vatra v dálky:

„Nepřítel se blíží – za pás samopalky!“

Žlutá vatra volá se skal na Ďumbíře:

„Hor sa junač! na zboj otčině i víře!“

Rudá vatra volá se Královy Hole:

„Ke mně, chlapci, ke mně – havrani juž dole!“...