Branko. (II.)

Zoři červan střílí růžovými luky,

hlavičky se klobou květovými puky,

a pod ranní mlhou na sihlině svěží

granátová tříseň v drobných perlách leží.

Slovensko mé šumné! Zem kdy vesmír zrodil,

věru že sám pán bůh po tobě si chodil!

A jat vnadou tvojí slzy plakal blahem

tam na věžích Tater, pod svým rajským prahem.

Ujaly se v horách jasné slzy boží:

na bystřiny rostou, na plesa se množí.

A ty hvězdy s nebe, klesají-li dolů,

do Slovenska touhou zapadají spolu,

scházejí se všecky na plesách a říčkách

čarokrásným Vilám v čelku na partičkách.

Jaj, Slovensko moje, kdo tě spatřil jednou,

po tobě mu vzdechy více neusednou!

Zazořilo s nebe. Nad Královou Holí

srážejí se chmury hustě nad sokoly.

Dvě stě dobrých chlapců nad ohnísky sedí,

pušky nabíjejí, ku Zvoleni hledí,

valaškami točí, nasršené oči,

nahromžena prsa – – Hoj, vy švarní branci,

krvavá polévka zaleje vás v tanci! –

„Jakže? divy světa! Hrmeň bohů do nich!

Neujedou ani na arabských koních!

A kdyby jich bylo stokrát než nás více,

zachvátí je dole naše hrmavice!“ –

Usmívá se Branko, hladí sobě bradu:

„Horká vaše cesta, Turci, k Cařihradu!“...

Jaj, Branko, Braníčko, slovenská zorničko,

ký šuhaj kluše to? Obrať se maličko!

Nuže, zvěd to hlaný, chlapec malovaný,

jenž nám zvěsti nese od Bystřické strany.

Nese zprávy, nese: „V tom Bystřickém lese

vyzvídali Turci: ,Allah! Navraťme se!‘

Viděli tam četu statných horských chlapců,

rozletli se nazpět jako hejno vrabců.

Hoj, tož druhou cestu Hassan-Aga zvolí –

bude bitka, bude pod Královou Holí!“

V ráz valašek dvě stě zařinčelo hlučně: –

„Věru nakrmíme moslemy dnes tučně!

Nakrmíme těžkou olověnou kaší,

zapíť dáme krví po té horské paši!“

Zjásaly se ohně po Slovensku svitno –

„Hej, dnes k Čertovici přistěhujem Sytno!“...

„Zrada, zrada!“ – „„Hurá, hurá!““

Táhne proti chmuře chmura.

„Hotovte se do boha!“

Zašla dýmem obloha,

zakypěla vzteklá bura:

zahučelo v ráz střel dvě stě –

zatínali Turci pěstě.

„Allah! Aman! Allah kerim!“

úpí hlasem tisícerým.

Zle je Turkům, těžko, těžce,

sevřeni jsou ve soutěšce.

Hrmavice s hora, z dola –

Allah ďaurům neodolá!

Skáčou jiskry z jataganů,

blesky srší z podsekaňů,

hbitě řinčí valašky.

„Hej, půlměsíc padá s mešit,

Azraël vás bude těšit –

v peklo, Turci, z porážky!“

Klnou Turci, koně řehcí,

bez pánů v dál pádí lehcí.

Letí Branko po agovi:

„Nejsme, tuším, známí noví!

Dolů, ago, páž mou zkus!

Braň se, ago, křivulku ven!

Vstup do pekla juž ti smluven –

nenávisť má nezná hrůz!

Vrať mi děti, vrať mi ženu –

dolů, Turče, se třemenů!

Nuž, a líp teď hruď si chraň!

Jak? že krev už z ní se deře?

Chacha! do pekla již dvéře

odemk ti můj podsekaň ?

Táhni k čertu, suky synu!“...

Černá bura bije v buru:

„Za Slovač, hoj, za otčinu!“ –

„„Allah! Aman! srdce vzhůru!““

Počal úděs, nastal zmatek,

končil rudý horský svátek,

krvavý dým stoupá z jatek.

Lehlo Turků jako stébel –

„Jaj, co třeba peklu hřebel!“

A kdo ještě nedostřelen,

prchá nazpět jako jelen.

Zmlkla krátké bitky vřava.

Večer s Turky dokonává.

Vyšla luna zkrvavělá,

osvětlila mrtvá těla:

hřbitov dole, jiný v stráni –

nepřátelé porubáni,

porubáni, rozehnáni,

a kol pusto jako v dlani.

Na Králově Holi bohaté jsou stoly:

junáci se loučí s Brankem, se sokoly.

Nesou kořisť s hora, nesou kořisť z dola:

„Dej bůh štěstí, chlapci! než nás vatra svolá!“...

Branko sedí stranou, sedí, ústa němá:

co mu schází? Mléka ptačího jen nemá!

Pohroužen je Branko v ráje minulosti:

myšlenky mu přišly – přišli z Dětvy hosti.

Sečany hle! chýžka, žena, drahé děti – –

Ah, vždyť dávno, dávno zašli ve zajetí!

Puklo srdce žence, klesla jí as hlava –

och, zda u hrobu jí někdo z dítek stává?

Běda! Ze synů již moslemíni budou,

a snad na valašce krev má jejich rudou?

Kdo ví! – Zbledlo líce, mráz mu projel tělo,

několik slz jasných po řasách se chvělo...

„Lépe, zhubil-li jsem oteckou je pěstí,

než se s poturčenci střetnouť jednou v štěstí!“

Ztrácí duch se, ztrácí v ztraceném svém ráji,

dumky, černí ptáci, hlavu oblétají...

„Pryč, vy černá křídla! strach z vás padá v líce,

jako bych těch chlapců neuviděl více!...“

Nad Březno se chystá z pochmurného místa:

Nechoď, Branko, nechoď! předtucha dí jistá.

„Nejsem junák více? Nejsem více orel?!“

Slyš, co havran kráče! – „Bodaj že si zhorel!“

A valaška ručí za havranem bzučí...

Zůstala jen s Brankem zas ta malá četa –

nejsmělejší junač z celičkého světa,

jen ta malá četa, třicet bez jednoho – –

Kde je, Branko, Marcík? – „Nevšímám si toho!“ –

Vzali chlapci zbraně, vzali budky, rožně:

třeba nesili jste, což je v Březně o žně!