Branko. (III.)

Večer jizbu šuhajovu na kapličku mění:

hoch se modlí růženec svých zpomínek a snění.

Každé zrnko bodá srdce jako břitký klínek –

bez konce zrn na růženci – jeho upomínek...

Z šera před zrak vystupuje obraz bílé ženy:

oči ze skla, tváře z pěny, vlasy rozpuštěny.

A v těch vlasech bílý leknín a hrsť vodní řasy –

vzúpěl šuhaj: „Lžete, lidé, máť že zoufala si!“...

A zas v oči usmívá se blaze líčko dvoje:

„Jak ty hvězdy zapadly jste, drahé dušky moje!

Zapadly jste,“ šuhaj vzdychá, „v nerodné tam zemi,

zapadly jste, holoubkové, u hrob matčin němý!...

Jediný já prchl šťastně – – “ Zas růženec stiskl:

před zrakem mu horský chlapec valaškou svou blýskl..

„Zůstaň, zůstaň!“ vzúpěl šuhaj, „vždyť jsi mojím apkou –

bych moh tobě ruce zlíbať poslední slz kapkou!“ –

Pohroužil se šuhaj sněním – zas růženec stiskl –

v tom na prahu šuhajově bodrý přítel výskl:

„Hejže, Palko, v srnčí nohy! Pojď a jásej s námi:

Brankovi juž nepomohou ani ďábli sami!“

Skočil Palko rázem v nohy, chytil za hruď druha,

zatřásl jím, jako stromem smršť kdy třese tuhá:

„Sedm bohů, ještěr, v tebe! jaké máš ty zvěsti?“ –

„„Jaj, Palíčko, lastovičko, nuž tak povol pěsti! – ““

Klesly ruce Palíkovi a druh: „Nechť jsem sučin! –

Ver jsi chorý!“ – „„Nejsem, byl to radostný jen účin –

mluv, kde Branko?““ mrazivým se hlasem Palko shání.

„Na Březenských horách rybku lapají juž páni.

Slyš jen, Palko! V Čertovici Hassan-Agu zhubil

a víc nežli polovici moslemů s ním ubil.

Kde měl posléz nohy srnčí, nazpět doběh v krátku,

a co dostal, to si věru schová na památku!

S Turky přišel chlapec Brankův, a ten za dukáty

k Braníkovi od mladuchy-smrti vede svaty.

Nuž pojď! víno křišťal – –“ Ale Palík placho šušká:

„Jdi jen, brate! – Hlava má dnes tíhne do vankúška.“

Vrtěl pan brat bujnou hlavou, nechal v jizbě Palka...

Ve plášť Palko zahalil se, v pase samopalka.

Ze stajny si vyved sivka, pohladil mu hřívu –

neosedlán oř s ním letěl mžikem v dálnou nivu.

Leťem jako Tátoš letěl tam po břehu Hronu

a na brodě nožky brodil ve hvězd milionu.

A zas od vln safírových šuhaj bodal oře –

letěli a letěli, až od hor svitlo zoře.

Zlaté zoře! shledlo slzy v očích hochu ranně,

doneslo je v lúčkách svojich na Březenské báně.

Zazořily slunkem báně – dojel šuhaj k bráně.

„Hoj, tak záhy mosty dole!?“ – „„Hleďme toho ptáčka!

Neví, že dnes pod Makovym vzácná polovačka!““ –

Netázal se Palko více, znova bodl oře,

letěl v tuše úzkostlivé ku zelené hoře.

Letěl jako se Kriváně divá boží střela,

letěl jako myšlenka mu pod Makovo spěla.

A slyš! v hloubi tmavé hory veselé ty hlasy.

Ej, to věru švarní chlapci z Brankovy jsou chasy!

Skočil s koně, dal mu vůli, doběhl k nim rychlo:

třicet hrdel bez jednoho ve zpěvu hned ztichlo.

Zmlkly gajdy, jak by Palko byl jim přeťal hučky,

a v těch nohách zdřevěněly čacké pozabučky.

Tomu, v ohni zapomenut, vzejmul se hle! vátral,

a kde kdo byl, v uděšené tváři hochu pátral...

Tak ty tváře horské chlapce poděsily rázem.

„Kde je Branko?“ šuhaj zvolal. „Se zlým jedu vzkazem!“

„„Mluv, šuhajko, odkud že jsi? Jaké tvoje vzkazy?““ –

„Smutné vzkazy, páni brati: smrť se horou plazí...

Jeden z vás byl na Zvoleni – a než svitlo zoře,

nechať shořím! páni z Března dávno byli v hoře!“ –

Jaj! teď chlapci teprv slyší! V ráz se chopí zbraní:

v pravé dlani po valašce, pistol v levé dlani.

Ha, což spěší ku kolibě, pod níž Branko dřímá!

Leč v tom slyšte! Parom houkl chlapcům před očima:

ne, ne Parom, ale výstřel – – „Běda jeho žití!“

Jako střely ku kolibě junáci se řítí...

Zjásala se tvář myšlenkou libou,

zachvěly se Braníčkovi rety.

„Nedám tebe,“ šeptá, „za tři světy!“

A své ruce rozpjal pod kolibou.

Nespí Branko, sní jen o svém ráji:

ženka před ním krásná jako v báji,

a z tří dítek, milé moje nebe!

poznává jen ji, jen ji a sebe...

Vesel opět domček v jeho Dětvě,

zlato rodí pod rukou se ženky,

a tří synků drobné fujarenky

jásají a kvílí jak ptač s větve.

Oh! teď ženka k Brankovi se kloní:

„Pojď, o pojď, můj drahý!“ z úst jí zvoní.

„Juž je čas...“ A Branko vzhůru skočí –

slzy mu však zatřísnily oči...

Ha, slyš, Branko! Jaký že to hlomoz?

Stíhatelé odhrnují listí,

tváře planou hroznou nenávistí –

jaj, Braníčko, pán bůh tobě pomoz!

Juj, juj! běda! Marcík vrahům v čele –

Jidáš prodal opět spasitele...

Z myšlenek svých rázem duše spěla,

skočí Branko – juž však za ním střela!

Ne, ne za ním: vrylať spár mu ostrý

v bílé ňadro, a tak mu jím třásla,

div mu v hlavě paměť nevyhasla –

hledí Branko – zří kol šklebné kostry...

V ráz však mdloba přešla. Jako jelen

skočil v nohy, stiskl, kde byl střelen,

a pěšinkou, jež se v horu točí,

uletuje černým ptákům s očí.

„Stůj! vždyť smrti neutečeš nikam!“

kráče za ním hejno dravých ptáků.

„Však se ani smrti neodříkám,

umříť chci, leč se Slovenskem v zraku – –“

Volně mizí dobrý chlapec v hoře.

A v tom, jak kdy rozbouří se moře

a své vlny vztekle k břehu metá,

vyrazila z houští chlapců četa.

Jeden pohled na vrahy jí stačil,

hoj, a výstřel životy z nich páčil;

a v kom ještě jiskra žití tlela,

valaška ji vyrazila z těla.

Prvou duši-káně pustil Jidáš...

„Hore chlapci po krvavé stezce!“ –

Letí četa za Palíkem rezce –

pospěš, sic už Branka neuhlídáš!

Na skále tam na Makově sedí,

kalným okem po Slovensku hledí

a na srdce tlačí ruce obě:

„Dochoval jsem, Slovači, ho tobě!“

Náhle tváří úsměv kmitl blaha:

hojže! chlapci vybíhají z lesa,

a před nimi – sen to? pro nebesa! –

jeden volá: „Otče! hlavo drahá!“

Vyskočiť chce Branko, klesá – běda!

juž však líbá synček líčka bledá,

líbá ruce, líbá drahé čelo,

že se srdce slastí rozechvělo.

„Pověz, pověz, duško má ty zlatá,

živa-li je dobrá moje ženka?

A kdes nechal Dáňa, Vasilenka?

Byli tehdy ještě nemluvňata!...“

Oči klopí šuhaj, slzí, mlčí – –

„Nemluvíš? Tož schvátil dráp je vlčí?

Předešli mne – nuž tam, v žití jiném

srdce na srdci si odpočinem!...“

Propuk Palík v nářek usedavý.

„Neplač, zlato!“ Branko těší syna.

„Zde máš chlapce – dole domovina,

a tam Slovač Turčín loupí dravý!“

Potom Branko děkuje se druhům.

„Pozdrav neste,“ šeptá, „mojim luhům,

potěšte mé Slovensko, mé nebe,

že mu dávám Palka místo sebe...

Hrob mi dejte zde – bych viděl k Hronu –

zazpívejte zpěvanky mně šumné – – “

Sklonil hlavu jako v touze dumné,

pohleděl tam v doly a zhas v stonu...

Hořekoval nad svým baťkou Palko drahnou chvíli,

až na pokon dobří chlapci hrůbek upravili.

Kopali ho valaškami, vystlali ho spáčem,

uložili Branka s hlučným střílením a pláčem.

Letěli kol sokolíci, juj, ten jejich krákot:

„Braníčku náš, poskoč v nožky ze smrtelných mrákot!“

Letěla kol kukulěnka: „Braníčku můj, kuku!“ –

Klekli chlapci, zapěli mu pěkně na rozluku:

„Hoj, Braníčko, lastovičko, spi jak na vankúšku,

slovenskou zem máš ty, drahý, pod hlavěnkou v lůžku!

A valašku nerozlučnou, tvoji druhou ženku,

dala ti brať zarmoucená k ruce do podstěnku.

Na Makově nasypala mohylku ti pěknou:

zde se prsou žádné střely více nedoteknou!

Budeš ty, náš kapitáne, šumně viděť v doly

na Slovensko divokrásné po Královu Holi!

Srdečko se zahřeje ti, a což bude o sny! –

V letě hrob ti slunko zlíbá, vůni dají sosny,

a ptač drobná na zobáčkách za té jitřní rosy

co rok tobě ze Slovenska nové písně snosí!“ –

Dopěli a vzchytili se při Brankově rově – –

„S bohem!“ šeptal Palík ještě a vstal po tom slově.

„S bohem, otče!“... Setřel slzy, okem přelet doly:

„Hore tedy, chlapci moji, ku Králově Holi!“...