Branko. (III.)
Večer jizbu šuhajovu na kapličku mění:
hoch se modlí růženec svých zpomínek a snění.
Každé zrnko bodá srdce jako břitký klínek –
bez konce zrn na růženci – jeho upomínek...
Z šera před zrak vystupuje obraz bílé ženy:
oči ze skla, tváře z pěny, vlasy rozpuštěny.
A v těch vlasech bílý leknín a hrsť vodní řasy –
vzúpěl šuhaj: „Lžete, lidé, máť že zoufala si!“...
A zas v oči usmívá se blaze líčko dvoje:
„Jak ty hvězdy zapadly jste, drahé dušky moje!
Zapadly jste,“ šuhaj vzdychá, „v nerodné tam zemi,
zapadly jste, holoubkové, u hrob matčin němý!...
Jediný já prchl šťastně – – “ Zas růženec stiskl:
před zrakem mu horský chlapec valaškou svou blýskl..
„Zůstaň, zůstaň!“ vzúpěl šuhaj, „vždyť jsi mojím apkou –
bych moh tobě ruce zlíbať poslední slz kapkou!“ –
Pohroužil se šuhaj sněním – zas růženec stiskl –
v tom na prahu šuhajově bodrý přítel výskl:
„Hejže, Palko, v srnčí nohy! Pojď a jásej s námi:
Brankovi juž nepomohou ani ďábli sami!“
Skočil Palko rázem v nohy, chytil za hruď druha,
zatřásl jím, jako stromem smršť kdy třese tuhá:
„Sedm bohů, ještěr, v tebe! jaké máš ty zvěsti?“ –
„„Jaj, Palíčko, lastovičko, nuž tak povol pěsti! – ““
Klesly ruce Palíkovi a druh: „Nechť jsem sučin! –
Ver jsi chorý!“ – „„Nejsem, byl to radostný jen účin –
mluv, kde Branko?““ mrazivým se hlasem Palko shání.
„Na Březenských horách rybku lapají juž páni.
Slyš jen, Palko! V Čertovici Hassan-Agu zhubil
a víc nežli polovici moslemů s ním ubil.
Kde měl posléz nohy srnčí, nazpět doběh v krátku,
a co dostal, to si věru schová na památku!
S Turky přišel chlapec Brankův, a ten za dukáty
k Braníkovi od mladuchy-smrti vede svaty.
Nuž pojď! víno křišťal – –“ Ale Palík placho šušká:
„Jdi jen, brate! – Hlava má dnes tíhne do vankúška.“
Vrtěl pan brat bujnou hlavou, nechal v jizbě Palka...
Ve plášť Palko zahalil se, v pase samopalka.
Ze stajny si vyved sivka, pohladil mu hřívu –
neosedlán oř s ním letěl mžikem v dálnou nivu.
Leťem jako Tátoš letěl tam po břehu Hronu
a na brodě nožky brodil ve hvězd milionu.
A zas od vln safírových šuhaj bodal oře –
letěli a letěli, až od hor svitlo zoře.
Zlaté zoře! shledlo slzy v očích hochu ranně,
doneslo je v lúčkách svojich na Březenské báně.
Zazořily slunkem báně – dojel šuhaj k bráně.
„Hoj, tak záhy mosty dole!?“ – „„Hleďme toho ptáčka!
Neví, že dnes pod Makovym vzácná polovačka!““ –
Netázal se Palko více, znova bodl oře,
letěl v tuše úzkostlivé ku zelené hoře.
Letěl jako se Kriváně divá boží střela,
letěl jako myšlenka mu pod Makovo spěla.
A slyš! v hloubi tmavé hory veselé ty hlasy.
Ej, to věru švarní chlapci z Brankovy jsou chasy!
Skočil s koně, dal mu vůli, doběhl k nim rychlo:
třicet hrdel bez jednoho ve zpěvu hned ztichlo.
Zmlkly gajdy, jak by Palko byl jim přeťal hučky,
a v těch nohách zdřevěněly čacké pozabučky.
Tomu, v ohni zapomenut, vzejmul se hle! vátral,
a kde kdo byl, v uděšené tváři hochu pátral...
Tak ty tváře horské chlapce poděsily rázem.
„Kde je Branko?“ šuhaj zvolal. „Se zlým jedu vzkazem!“
„„Mluv, šuhajko, odkud že jsi? Jaké tvoje vzkazy?““ –
„Smutné vzkazy, páni brati: smrť se horou plazí...
Jeden z vás byl na Zvoleni – a než svitlo zoře,
nechať shořím! páni z Března dávno byli v hoře!“ –
Jaj! teď chlapci teprv slyší! V ráz se chopí zbraní:
v pravé dlani po valašce, pistol v levé dlani.
Ha, což spěší ku kolibě, pod níž Branko dřímá!
Leč v tom slyšte! Parom houkl chlapcům před očima:
ne, ne Parom, ale výstřel – – „Běda jeho žití!“
Jako střely ku kolibě junáci se řítí...
Zjásala se tvář myšlenkou libou,
zachvěly se Braníčkovi rety.
„Nedám tebe,“ šeptá, „za tři světy!“
A své ruce rozpjal pod kolibou.
Nespí Branko, sní jen o svém ráji:
ženka před ním krásná jako v báji,
a z tří dítek, milé moje nebe!
poznává jen ji, jen ji a sebe...
Vesel opět domček v jeho Dětvě,
zlato rodí pod rukou se ženky,
a tří synků drobné fujarenky
jásají a kvílí jak ptač s větve.
Oh! teď ženka k Brankovi se kloní:
„Pojď, o pojď, můj drahý!“ z úst jí zvoní.
„Juž je čas...“ A Branko vzhůru skočí –
slzy mu však zatřísnily oči...
Ha, slyš, Branko! Jaký že to hlomoz?
Stíhatelé odhrnují listí,
tváře planou hroznou nenávistí –
jaj, Braníčko, pán bůh tobě pomoz!
Juj, juj! běda! Marcík vrahům v čele –
Jidáš prodal opět spasitele...
Z myšlenek svých rázem duše spěla,
skočí Branko – juž však za ním střela!
Ne, ne za ním: vrylať spár mu ostrý
v bílé ňadro, a tak mu jím třásla,
div mu v hlavě paměť nevyhasla –
hledí Branko – zří kol šklebné kostry...
V ráz však mdloba přešla. Jako jelen
skočil v nohy, stiskl, kde byl střelen,
a pěšinkou, jež se v horu točí,
uletuje černým ptákům s očí.
„Stůj! vždyť smrti neutečeš nikam!“
kráče za ním hejno dravých ptáků.
„Však se ani smrti neodříkám,
umříť chci, leč se Slovenskem v zraku – –“
Volně mizí dobrý chlapec v hoře.
A v tom, jak kdy rozbouří se moře
a své vlny vztekle k břehu metá,
vyrazila z houští chlapců četa.
Jeden pohled na vrahy jí stačil,
hoj, a výstřel životy z nich páčil;
a v kom ještě jiskra žití tlela,
valaška ji vyrazila z těla.
Prvou duši-káně pustil Jidáš...
„Hore chlapci po krvavé stezce!“ –
Letí četa za Palíkem rezce –
pospěš, sic už Branka neuhlídáš!
Na skále tam na Makově sedí,
kalným okem po Slovensku hledí
a na srdce tlačí ruce obě:
„Dochoval jsem, Slovači, ho tobě!“
Náhle tváří úsměv kmitl blaha:
hojže! chlapci vybíhají z lesa,
a před nimi – sen to? pro nebesa! –
jeden volá: „Otče! hlavo drahá!“
Vyskočiť chce Branko, klesá – běda!
juž však líbá synček líčka bledá,
líbá ruce, líbá drahé čelo,
že se srdce slastí rozechvělo.
„Pověz, pověz, duško má ty zlatá,
živa-li je dobrá moje ženka?
A kdes nechal Dáňa, Vasilenka?
Byli tehdy ještě nemluvňata!...“
Oči klopí šuhaj, slzí, mlčí – –
„Nemluvíš? Tož schvátil dráp je vlčí?
Předešli mne – nuž tam, v žití jiném
srdce na srdci si odpočinem!...“
Propuk Palík v nářek usedavý.
„Neplač, zlato!“ Branko těší syna.
„Zde máš chlapce – dole domovina,
a tam Slovač Turčín loupí dravý!“
Potom Branko děkuje se druhům.
„Pozdrav neste,“ šeptá, „mojim luhům,
potěšte mé Slovensko, mé nebe,
že mu dávám Palka místo sebe...
Hrob mi dejte zde – bych viděl k Hronu –
zazpívejte zpěvanky mně šumné – – “
Sklonil hlavu jako v touze dumné,
pohleděl tam v doly a zhas v stonu...
Hořekoval nad svým baťkou Palko drahnou chvíli,
až na pokon dobří chlapci hrůbek upravili.
Kopali ho valaškami, vystlali ho spáčem,
uložili Branka s hlučným střílením a pláčem.
Letěli kol sokolíci, juj, ten jejich krákot:
„Braníčku náš, poskoč v nožky ze smrtelných mrákot!“
Letěla kol kukulěnka: „Braníčku můj, kuku!“ –
Klekli chlapci, zapěli mu pěkně na rozluku:
„Hoj, Braníčko, lastovičko, spi jak na vankúšku,
slovenskou zem máš ty, drahý, pod hlavěnkou v lůžku!
A valašku nerozlučnou, tvoji druhou ženku,
dala ti brať zarmoucená k ruce do podstěnku.
Na Makově nasypala mohylku ti pěknou:
zde se prsou žádné střely více nedoteknou!
Budeš ty, náš kapitáne, šumně viděť v doly
na Slovensko divokrásné po Královu Holi!
Srdečko se zahřeje ti, a což bude o sny! –
V letě hrob ti slunko zlíbá, vůni dají sosny,
a ptač drobná na zobáčkách za té jitřní rosy
co rok tobě ze Slovenska nové písně snosí!“ –
Dopěli a vzchytili se při Brankově rově – –
„S bohem!“ šeptal Palík ještě a vstal po tom slově.
„S bohem, otče!“... Setřel slzy, okem přelet doly:
„Hore tedy, chlapci moji, ku Králově Holi!“...