BRAŇME SE!

Co máme zde v té říši světa,

ne-li svá luka plnokvětá,

ne-li své hory strmé, vážné,

jak řady kmetů, voje strážné?

Co máme v širé zemi celé,

ne-li svých bratrů srdce vřelé,

souhlas jich, stejné snahy, touhy,

zpomínek, žalob nápěv dlouhý?

Aj, což tu máme pod oblohou,

ne-li svou půdu přeubohou,

zrosenou krví, kterouž plane

drahý kraj vlasti milované?

Kde je dar větší z boží ruky,

než ten náš jazyk čarozvuký,

tak plný sladkosti a síly,

jejž věky útrap nezmrtvily?

Kdož by se divil, vroucím vznětem

že chceme válčit s celým světem,

bude-li třeba, v seči slavné,

o svoje právo věkodávné?

Vždyť nikdo, z prachu do blankytu,

nechová pro nás pravých citů,

nepodá rámě s vlídnou péčí,

udeří-li čas nebezpečí.

Kdo štítem země nesvobodné,

pakli ne děti, děti rodné?

Milujem’ tebe, drahá vlasti,

v zátiší, vřavě, nad propastí.

Milujem’ tebe slovem, skutkem,

v pokoji, v půtek ohni prudkém,

hrdě a žhavě, mdle i plaše:

kéž je ti spásou láska naše.