BRÁNO NEBESKÁ!

U brány stojí poutníček

a sklíčen klepe na ní.

Je celý ušlý, zlačnělý

od svého putování.

V lese naň vlci čekali

a zbojníci jej zbili,

teď prosí, čím se občerstvit

a odpočinout chvíli.

Tak stojí bídná dušička,

když den se tmí, když ráno,

a volá: Otevři se mi,

ty nebeská má bráno!

Ty dobrá, milá Máti má,

ty poznalas mou bídu,

ach otevři se do kořán,

ať k odpočinku přijdu!

Jen pohleď na mne: Rána jsem!

Vlk hřích mne těžce zranil!

A nenašla jsem, kdo by mne

byl proti němu bránil.

Však potom v hříchů vyznání

a v slzách jsem se kála,

o jedno prosím usmání,

bych sobě nezoufala!

Otevř se, bráno nebeská,

ochrano synů Evy,

a nech mne slyšet blažené

andělů Svojích zpěvy.

Já klepu, zvoním, otevř mi,

zvlášť na života sklonku.

Dnes příjmi dárek maličký,

ty květy modrých zvonků!