Bratr Ivan.

Všech mnichů Ivan nejzbožnějším bratem;

když západ has’ a východ planul zlatem,

on na modlitbách trávil neustále,

ku poctě řehole a k boží chvále.

Tu do kláštera podvečerní dobu

všel stařec, poutník od svatého hrobu,

a při kahanů dvojnásobné záři

skvost vzácný ukazoval v refektáři.

To kniha byla apoštola Jana,

ta kniha knih, ač v prosté pouzdro dána,

v ní plno božských zjevení a krásy,

že těm, kdo četli, zalily se řasy.

Čet’ Ivan též... čím hlouběj oko noří,

tím větší láskou k bohu srdce hoří;

čet’ celou noc; ač doba dobu routí,

on nemoh’ od knihy se odtrhnouti,

Tu k hostitelům poutník starý vece:

Drah poklad ten, leč svým ho nazve přece,

kdo Otčenáš se pomodliti moha

nic nevzpomněl by jiného, než Boha.

To každý z nás, leč nejvíc síly chová –

dí vážný převor – duše Ivanova,

nám pevně doufati jest v jeho věru,

skvost drahý zachováme při klášteru.

Nuž buďsi tedy, poutník zahovoří,

však běda všem, kdo jsouce duší choří,

jen jedním pomyšlením ničí svatost slibu:

Pán propadnutím tresce takou chybu!

Tu Ivan brat: Nuž staň se z vůle vaší,

Pán hříšný tret vždy z modliteb mých plaší;

nech sílí mne...! I modlí se, však k žasu

v ráz Ivan propadá se téměř k pasu.

A po klášteře pláč a naříkání,

jen poutník laskav k bratrovi se sklání:

„Bůh milosrdný odpustil tvou chybu,

vstaň, zvěstuj již, čím porušil jsi slibu!“

A bratr prost jsa s třesoucím dí steskem:

Než „amen“ dořeknul jsem, jako bleskem

tak myslil jsem: zda k oné knize svaté

to pouzdro k schování nám také dáte!

Tu starý poutník vece usměvavě:

Zde obé juž – a žehnal mnicha hlavě –

líp myšlénkou se modlí nežli slovy!...

A rozplynul se v přízrak oblakový.