BRATREM JSEM NAZÝVAL VÍTR...

Bratrem jsem nazýval vítr ve věku mladém –

nyní mne nevlídně provívá chladem,

bratra již netěší, nešetří.

Unikám před ním do klidu závětří,

odkud se dívám, jak všecko se ve větru zmítá,

vzpomínám, racek jak bujně v něm nad mořem lítá,

v zátiší spřádám dumy,

co asi živému sluchu v korunách šumí –

smutek mne jímá, že s větrem o závod nemohu

letět v dál, do výše stíhat obtížnou úlohu.

Kéž jen můj národ si zachová mládí,

s větrem dál, dále vždy o závod pádí,

vichru, ni bouře, ni blesků se neleká

v rozletu za cílem nejvyšším člověka!

Chtí-li však pravdu a zemi mu uchvátit, pevně ať stojí

v největší vichřici, v největší bouři a v boji,

od svého o píď, ni o vlas ať nedá se pohnouti;

s věrou, že po noci nejdelší zapějí kohouti,

stráží ať bdělou stojí i temné za noci –

světlo však denní mu přijde zas k pomoci,

nebeským jasem jej posílí,

obludy temnosti rozptýlí,

nové mu vlije síly

den bílý.

Zem svoji drahou, hrad pevný svůj obhájiv – k rozletu

o závod s větrem zas dalekých, vysokých do světů!

Pravda když bude mu mocnou a zářivou perutí,

žádná moc temna mu okovů nevnutí –

pravda když bude mu nápojem života,

nikdy ni stáří ho nepojme tesknota.

Peruť tvá nechť se vždy s větrem k závodu druží

za cílem lidstva, národe jinochu, muži!