Bratří.*)

Chor v kobce klášterní dlel Božetěch;

bylť z Římské pouti pokutné se vrátil,

zrak dříve orlí has’, a slabý dech,

jak v jeseni zpěv ptačí v porostech,

mdlob častou zlobou ztrácel se a krátil.

Té doby bratr lékař v kobu šel

a na vinného listí ladném krytě

plod révy obrovitý přinášel,

jejž nedotknutý zdobil ještě pel,

a promluvil: „To, otče, občerství tě!

Tři dni zlé zimnice jsi jatcem byl,

krev náhle zpupná chtěla býti lávou

a varem hnala do srdce a žil;

jest čas, bys rty i prsa osvěžil

tou sluncem prosycenou hroznu šťávou.

Mnou posílá ho zbožný Velislav,

kmet Sázavský; toť zázrak v naší zemi!

Nuž přijmi, otče, okřej a buď zdráv,

ať černé obavy z tvých bratrů hlav

již navždy prchnou káně perutěmi.“

A vzdálil se... Blah usmíval se kmet

a tiše děl – zrak radostí mu září:

„Ne, toho divu škoda pro můj ret,

máť bratr Cyrill větší břímě let

a více rýh již na čele a tváři.

Víc plece uklání a klátí krok,

když z ranní hóry v síňku svou se vrací;

já tři jen dny, on strádá třetí rok,

jej nechať osvěží zrn zlatý mok

v tom vedru života a těžkých prací.“

A bratra zákristána zavolal,

by donesl dar bratru Cyrillovi;

a starcovi když posel hrozen dal,

žas’ tento z jeho krásy, ale vstal

a k sousedu všed, vlídnými děl slovy:

„Hle, dobrý opat dal mi hrozen ten,

leč dosti měl jsem za dětské jich doby;

ty, Radime, mne víc jsi unaven,

vždyť od svítání do tmy, celý den,

tvůj božský štětec ambity nám zdobí.“

A Radim z lásky bratra potěšen

tisk’ ruku mu; jas z líce sviť mu hravý,

leč krátko za Cyrillem spěchal ven,

kde bratr Zdík psal v knihu řady čten,

a dar mu podávaje vlídně praví:

„Ty jistě, bratře, budeš radost mít

z těch krásných zrn, v nichž slunce léky tvoří;

hleď, stále skloněn jsi, kéž hroznu svit

tvým ňadrům stísněným by vláhy skyť,

než utone den v zlatém oblak moři.“

A bratr Zdík blah vděčně přijal dar.

Leč když se Radim vrátil do své koby,

děl zadumán: „Proč měl by pro rozmar

tu krásu hroznu rvát mé choutky spár?

ne, neporuším lahodné té zdoby!

Můj soudruh v práci, mladý Methoděj,

co vkročil sem, vždy víc se tělem chýlí,

knih vážný duch a čarovný slov rej

zář očí bere mu a hubí jej – –

nechť hrozen odměnou má za svou píli.“ –

Však Methoděj dar v jinou kobu nes’,

jak vážný Radim potěšen se vzdálil;

bylť bratr Dobeš na tom hůře dnes,

než před týdnem, když v kůru náhle kles’

a krví prsou dlažbu chodby zalil.

„Zde šťávou hroznu ňadra ovlažiž,“

děl laskavě, „to, bratře, mile svěží,

a zdráv nám buď.“ Leč sotva zašel, již

řek’ Dobeš k strážci: „Chor je opat, víš,

a po kobě prý chodí jenom stěží.

Mám vína lék, nač hroznu požit mám?

Té jeho krásy pro má ústa škoda.

Jdi, opatovi že jej posílám;

vše máme s ním, ten hrozen měj on sám;

je lékem vždy, co srdce z lásky podá...“

Když uviděl a slyšel Božetěch,

zrak slzel mu, leč duch byl plný jasu,

své ruce spjal a zbožně k nebi vzdech’:

„Vše, Pane, dal’s mi v dlouhých žití dnech,

jen klidnou ještě smrt mi přej a spásu.

Kde vroucí soucit naplňuje hruď

a slitování z duše k duši kráčí,

tam štěstí jest. Ó, věčně slaven buď

a svatou lásku po všem světě vzbuď,

pak pekel bran již satan nevypáčí!“