BRATŘI. (JEDNÁNÍ 1ní.)

Otče milý! zdá se, jak by rod náš

Cíle svého neměl dosáhnouti,

Byť i mužové se pokusili

O to, jako vy jste otče můj! –

K samému se přiblížíme cíli,

Již již vítězíme, a hle, zmizí

Vše, jak z jitra přehne jarní sen. – –

Nabádáním vašim povzbuzen

Sotva Jaromír dal oslepiti

Bratra svého Boleslava v Polsku;

Cisař tenkrát držel u vězení

Bratra druhého, Oldřicha v Němcích,

Polské kníže drželo již Prahu,

Jaromír co utečenec bloudil

Po Čechách, svůj povzbuzuje lid

Darmo proti vítěznému Polsku; –

Domnívali jste se, již že padne

Přemyslovců hrdých brzo rod,

A hle osvobozen zázrakem

Přijde Oldřich, vypudí lid Polský,

Na svůj stolec vstoupí Jaromír,

V prachu leží vaše náděje

Jako dub, jejž blesky rozstříštili.

Opět zatím vaše náděje

Se mnou znovu rostla zároveň,

Bez dědiče Český ještě stolec; –

Však hle Oldřich pojme dívku sprostou,

Z uschlého, jak zdálo již se, kmenu

Nový opět vzhůru pučí prut,

Na vzdor nám vykvěte Břetislav.

Vejde v sňátek s Cisařovou dcerou,

Hvězdou nejjasnější, krásnou Jitkou! – –

Jako slunce na obloze modré,

Svítí jasně Přemyslovců rod;

Co náš rod jen v temnotách se plíží,

Jako měsíc za šerého jitra.

Neviděl jsi ještě nikdy měsíc,

Jak byl zastřel i v den jasný slunce? –

Na jak dlouho, a když zastřel slunce,

Zkrvavělo, on však jako noc

Černý byl, jen celé zemi k hrůze.

Podkuď slunce bylo, černý byl,

Když pak zašlo za zsinalé hory,

V mokrý hrob kdy stopilo se slunce,

Krátký co byl jenom čas uplynul,

Stál na nebi, krásnější než ono.

K cíli musím, byť i celá zem

V krvavé se proměnila moře; –

A bych zčernal jako hrůzný duch,

Strašlivější nade noc byl černou,

Nad sníh zbělím zdobený jsa žezlem.

Otče, otče! Když byl vyšel měsíc,

Bloudil tichý nad porostlou strání,

Nezkalená byla jeho tvář.

Zdaž i nám tak bude, po skonaném

Činu? Snad tě hrýže svědomí,

Dříve nežli co jest proviněno?

Či jest tobě Přemyslovců líto?

Zapomněl jsi již tak lehce hanu,

Která stala našemu se rodu?

Vypravuj mi Jaromíra honbu

By tvá krev se rozjařila v žílách,

Abych poznal že jsi Vršovec! –

Netřeba mne upamatovati.

V nejkrásnější májový kdy sen

Obrazotvornost mne uspala

V šepotání hájů vlastenských,

Probudila mne, co bouře noční

Vyvracující dubů z kmene sílu,

Myšlenka na onou strašnou honbu;

Nikdy nezapomenu víc den,

Léč až někdy zapomenu všecko,

Jaromír kdy od nás vyzván na lov,

Hustým lesem bloudil dál a dál; –

V předtušení vítězství blízkého

Radoval se rod náš mnohočetný; –

Uchopen již leží Jaromír,

Přivázán již k stověkému dubu,

Střely naše proti němu hrozí,

Zní luk, střela letí větrem, – chybí –

Každá střela chybí – zavzní roh –

Pražané se hrnou na svých koních,

Vysvobozen Jaromír; – náš rod

Prozrazen, – náš záměr zmařen jest. – – –

Mnohý tenkrát sklonil pod meč hlavu,

Potupa se tenkrát stala hrozná

Vršovskému rodu, rodu mému! –

Podnes ještě v mých krev má vře žílách,

Na ten čas kdy pomní duše má;

Nový plamen hoří v srdci mém,

Každý oud se vzhůru k pomstě týčí! –

Nejslabší jen blesk by náděje

Zajískřil se k pomstě hlavou mou,

Já jej chopím, ukuji z něj meč,

Který zhladí Přemyslovců rod! –

Pochybování tvé ustavičné

Každou naději snad ztvého srdce

Vytisklo již? – Nevíš Boleslav že

Chrabrý, za ten čas jenž stal se králem

Rozlehlého Polska, s vojskem velkym,

Jako mračno, stojí na pomezí

Země České? – Vím, a vím i více

Proti němu stojí Oldřich s Čechy;

Proti němu táhne Břetislav;

Zvítězíli Čechové – co pak? –

Zvítězíli? – Posuď ještě leží

Nerozhodnutý v osudu klíně

Tento boj; a Čechové by vyšli

Vítězové zboje, není možno,

Tato hrstka lidu, proti vojsku,

Jež přivedl z Polska Boleslav.

Obdržíli pole Boleslav,

Přijde jako vítěz, vezme Prahu;

Domníváte se, že postoupí on

Dobrovolně stolec Český Vám? –

Že dá žezlo zlaté v ruce Vaše? –

A nedáli, zdaž jsme přišli k cíli? –.

Nech jej jen přijíti, polovic

Pak cesty naši jestiť skončeno;

První jest mi pomsta, druhé žezlo. –

Nech jej přijíti v pevný Vyšehrad,

Nechť on zleze zlatostkvělý stolec

Z něho svrhne pravice ho má. –

Domníváš se, že lid miluje

Kníže jemu dané zbraně sílou? –

Kde on padne, vystoupím pak já,

Jako lidu vysvoboditele,

Nemine mne stolec – žezlo – vláda.

Protož nepochybuj nikdy více,

Byť i země proti nám vyvstala.

Nesnáze kdy rostou, roste síla;

Byť ne vždycky, jednou předc se zdaří.

Někdy nazpět; vždy před sebe hleď,

Míň náš není cíl, než Český stolec.

Přistup k oknu, obejmi svym zrakem

Krajinu až kde ji hory broubí,

A pak rci, zdaž hodná práce naší

Jestiť mzda, vládnouti nad tou zemí?

O jak krásná jsi ty vlasti má!

K nebesům jak modré pnou se hory,

Kolem čel jim růžná mlha hrá; –

V tmavých hvozdech pernaté jak zbory

Hlásně pějí! – Temně červená

Vltavy se vlna luhy vine

Rozkvětlými, tamo houštím plyne,

Slavíček kde v mutné písni lká! –

Z zahrad stínu vystupují dvory; –

Na kopci se kostel nad ně dívá

K nebi strmě krásnou věží svou! –

Ty mé práce vzáctnou budeš mzdou,

Krásná vlasti? – klenote ty drahý,

Na Europy srdci jenž spočíváš,

Mym máš býti? – Země svatosvatá,

Od přírody obepnutá pevně

Vrchy vysokými! – Mně snad dána?!

V klínu tvém mých otců leží prach; –

Z klínu tvého vykvětl jsem já;

Každý strom mne, každý kamen zná;

Vltava mísila temné lkání

V plesy mé, v dětinské moje hrání

Po květnatém břehu; lesů bor

Hůčel v pláče mé, co dítě kdy

Bloudíval jsem po rozlehlých lukách;

Ozvěna hor tvých opětovala

Můj pláč i smích, se mnou v soucitu!

A já vládcem tvým teď býti mám? –

Vládcem tvým? – Mám nad tebe se vznésti? –

Jako orel nad krajinou šírou

Nad tebou vládnouti mám? – nad tebe

Vzplanouti s jitřní září? – Nad tebou

Vyjíti, co slunce zlatostkvoucí?

Vyvstati co Lůna nocí šerou?

Boje tvé mám bojovati já? –

A kdy vítěz v pevný Vyšehrad

Zpět se vracím, na zápraží hradu

Jak se hemží lidu valné množství,

Přivitajíc knížete milého!

Mezi ními kněžna milována

Očekává mne! a sláva má –

Jest pouhý sen, a sklesne s tebou v hrob

Nevzejdeli brzo slunce naše

Nad zem Českou. Vzhůru otče! vzhůru

Sebe větší práci vykonám,

Stolec Český mouli bude mzdou!

O že krátké tak jest živobytí,

Jak bych výš a výše se vzdy nesl,

Pod žezlem až mým by šírá zem

Sklonila své večnobytné témě! –

Ha! co to? – Dusot to koňský v dvoře

Rozléhá se tichem večerním! –

Kdo tak pozdě ještě přijíždí? –

Hovora to jest! – Co ten přináší? –

S Břetislavovym on táhl vojskem!

Jeho tvář se stkvěje radostí. –

Snad již zvítězili? – Hrom a peklo!

To nemůže býti! – Měj se dobře

Krásný sne! – Tak krátký byl jsi jen.

Ještě nemáš žádné jistoty; –

A nechť přijdou, ještě žiji já.

Kde jest kníže? – kde jest Jaromír?

Co tak pozdě k knížeti vás vede,

S jakou zprávou jdete od vojska?–

Nebude vás hrubě těšiti

Tím však více kníže, Jaromíra!

Protož z krátka kde jest Jaromír?

V zahradě. Snad že již opět pláče,

Že dal oslepiti Boleslava,

Bratra svého, by dosáhl vlády.

(než domluví onen, rychle odšel).

Tehdy zvítězili? – – zvítězili? – –

Nejsi s to ty šedá moje hlavo

Pochopiti, jak to může býti? – –

Jest to ponejprv co bez nadání

Zvítězili Oldřich, Břetislav,

S vojskem Českým? – O tak jistě, jistě

Jsem měl vypočtěno, že tam zhynou,

A mně na vzdor štěstí přálo jim.

Však co více, – jedna střela chybí,

Druhá cíl zasáhne. Milý otče,

Jak jest teď lze dosáhnouti cíle?

Na nejvyšší stupeň náděje

Vznesla mne obrazotvornost moje,

A v tom samém, samém okamžení,

Domnívám kde u cíle se býti,

Zapomenu kde jestotu pro sen,

Probudí mne naše nehoda.

Co pomůžou tvoji nám teď snové?

Zmužile zde srdce jen a čin

Může vedsti k žádanému cíli.

Ouzkostlivý jest vždy Jaromír,

By neztratil vládu, Oldřichem

Mzdy tak drahocenné zbavený,

Pro níž vlastní zrušil srdce pokoj,

Oslepiti dal kdy bratra svého;

Proti němu vlády chtivý Oldřich,

Nadchnutý vybojovanou slávou,

Milenec svěřeného mu vojska; – –

Co jest lehčeji, než rozbroje

Mezi bratry roztrousiti símě.

Tehdy vzhůru, novou opět sílou

K žádanému cíli; teď nechť přijdou,

Já jsem připravený! Vlastní sílou

Má se vyhladiti jejich rod,

Bratra zlosť broditi v bratra krvi.

Slyš již jdou; – tak brzo již jsou tady?

V čele vojska jede Oldřich! – Plamen

Sype bystrý jeho v kolo zrak;

Celé vojsko radosť jeho dělí! –

Tak nebýval! – Jaká změna stala

S nim se v boji tomto? – Zamračený

Vracoval se druhdy z každé bitvy,

Zastřené co bouří tmavou čelo,

Jevilo vždy zatajenou zlosť,

Jakby říci chtěl: „Ne pro mne dobyl

Vítězství jsem, jiný vládne zemi,

Kterou jsem zastával; ovoce

Prácí mých já sladké neužiji!“

Dnes však radosť jeví, jakby vládl

Šírým světem. – Tehdy znáš svou práci,

Rozbroj mezi bratry heslo naše;

Já teď půjdu proti Oldřichovi.

V čele vojska jede Oldřich! – Stranou

Jakby nebral podíl na radosti,

Pluků zbrojných, – vojvodského otce, –

Jede sám jediný Břetislav.

Jeho pohled jest tak opravdivý,

Jeho oko tak si mírně hledí;

Polou jak by litovalo zbitých,

Polou těšilo se s vítězem.

O ten v pravdě k vladnutí jest zrozen,

Každý zdobí trůn, na který sedne; –

Jen ne Český, ten má býti mým,

A by proti mně se spiklo nebe,

Zapřísáhla celá země se

Nepřátel mých, co na nebi hvězd,

Protivníků jako písku v moři,

Neustanu, dokaď krůpěj krve

Barviti mi bude živé líce,

Tisknouti se ními k cíli mému.

Hleď; on patří vzhůru k Vyšehradu;

Jistě hledá oko jeho Jitku,

Krásnou Jitku; – O tak orla oko

Netouží po slunce světlu zlatém,

Co po tobě každý zrak, ty hvězdo

Na nebi Českém.