BRATŘI. (JEDNÁNÍ DRUHÉ.)

Tak mně milý tento zlatý vínek,

Co mi zdobí vojevodské čelo,

Že jej sevřená nepustí ruka,

Leč až někdy sama sebe smrti

Vstříc se podá; a to ještě slzy

Zraků mroucích vřele lichotiti

Budou lícím mojím ustydlým,

Aby žel nevydul na ních břehy,

V něž by stékali se potoky,

Které ještě mrtvý přelévati

Budu, že již v cizou ruku dán jest.