BRATŘI. (JEDNÁNÍ TŘETÍ.)

Čím jsem byl, tak daleko již jest,

Že víc nevím, zdalž to jestotou,

Čili snem jen přešlé bylo noci.

Nech starče! však není toho třeba,

Tento tě neprozradí, – nepozná –

A, by’s i lítosť také zbudil v něm,

Nemá ti čeho dáti, byť i chtěl.

Slepý – slepý? – slepý? – – O již vím

Co slepým býti jest, – oslepeným –

Já jsem tím také byl, – však již dávno –;

O jakobych viděl zraky tvé,

Jak namahá se zbledla zřenice

Ještě něco chtící zhlednouti;

Co v bolestích zatím žíla sebou

Trhá, kroutící umrlým okem tvým,

Jakbys v smíchu svoje zvracel zraky.

O to strašný osud, býti slepým, –

Oslepeným, – Na krok vzdáleno

Co od tebe, již není pro tebe,

Tvůj svět tak ouzký, tak malý, jest,

Nepotřebuje místa víc, než ty; –

A časem li co z dálky pochopíš

Uchem otevřeným, jen touhu tvou

To budí více, bys to spatřil též.

O já to znám, tak jsem bloudil i já, etc.

Teď však jsem sám si stvořil jiný svět,

Ten žije ve mně – kdo mi vezme zrak

Nímž na tento můj vlastní hledím svět? –

Nic než smrt! Ha! – co díš? – a předce,

Smrť mně zbaví toho také zraku; –

Tehdy – nic – nic – nic nespatřím více,

Nic než tmu, a ani tuto již –?

Vsak co více, ona také sluch

Vezme mi, zbaví mně čichu, citu,

Ani jeden smysl nezbyde,

Co by zbudil touhu po zraku;

Říše ta pustá bude noc,

Až já zapadnu – a smrt a. t. d.

Zdaliž znám tu síň, se tážeš?

O tu síň já dobře znám!

Po klenutí jasnomodrém

Zlaté hvězdy v kole plynou,

Jediný jejž nese sloup!

Kol a kolem postav krásných

Velké množství na mně hledí,

Přívodíc památky nové

Pominulých, milých časů

Dávno, dávno zašlých dnů; –

Jako pachole jsem bloudil

Touto síni, neznaje

Ničehož, co z svatého

Mohloby mně místa toho

Vypuditi; jinoch jarý

S toužebností jsem patříval

K zlatu hvězd, jenž po klenutí

Modrém plouli této síně;

Tato síň patřila činy,

Jež co můž jsem druhdy konal;

Patřila i strašný čin,

Pro nějž z síně vyvržen,

Zbaven světla jasných hvězd;

Za trest dlouho bloudil jsem

Hustou, čírou, hrůznou tmou.

O jak často hořký pláč

Rozléhal se hvozdem temným.

Kdy já, slzí nemaje,

Hlasem velkým, lkáním trapným

Onen čin jsem oplakával!

Jak jsem toužil v síň tu zpět,

Hledal světlo jasných hvězd; –

Darmo, – darmo. – Však hle, stářec,

Usláblý tak dlouhým pláčem,

Přiblíživ se k hrobu temnu;

Uveden jsem opět v síň;

Jako druhdy nade mnou

Po klenutí jasno modrém,

Jediný jejž nese sloup,

Zlaté hvězdy v kole plynou; –

A po dlouhé, strastné době

Ková rozkoš ňadra plní,

A kdy myšlenka, že vina

Ještě tíží ducha mého,

Zprzniti chce blaženost,

Zní to líbě síní velkou,

Jakby souzvuk věčný hvězd

Hlásal v sen mne kolébaje;

„Odpuštění! – odpuštění!“