Bratři od sebe odloučení.

Dva bratři pevně stáli ve svém slovu;

Jan nechápal už moudrost Václavovu;

jen v ústech míval „Pokrok“ za heslo,

a zanedbával dobré řemeslo.

On z posvátných si věcí žerty tropil,

co ještě měl, to brzy prodal, propil;

až konečně jak hastroš na vrabce

byl na potupu, na smích pro chlapce.

Den trávil jako nerozumné zvíře

jen v nezdravé a temné sklepní díře;

jen za večerů dlouho do noci

se líhem sílil druhů pomoci.

Jak nalomený stromek náhle vadnul,

a na mladém svém těle rychle chřadnul,

až z nenadání v chladný hrobu dol

jej zklátil jedovatý alkohol.

Pak ani jeho mistři pokrokáři

s ním nebrali se cestou ku hrobaři;

jen Václav lkal: „Můj bratře ubohý!“

A vypořádal všechny výlohy.

Bratr Václav v bytu teskně ruce lomí

řka: „Štváči bratra mají na svědomí!

Svou zlobou připravují do roka

stům osud nešťastného otroka.“

Však bázeň zlá mu více pokoj ruší:

„Tam na věčnosti jak jest jeho duši?

On zpupně zavřel svaté pravdě sluch,

jak soudil jej tam spravedlivý Bůh?“