BRATŘI SVĚTLA.

Nadešly tedy dny, kdy vychází se z rána...

Stejní jsme věkem i duchem. Nás jedna propouští brána.

Haluze zelených stromů a přes jich špičky vod pění,

dálek bílé skvrny i hloubek zrcadlení...

Po horách naše hlasy v skály se zavěšovaly,

dle jejich ozvěny táhlé jsme znali, kam druzi se brali,...

dle jejich zvuku a síly kam v srdce lidská až vnikly,

kam až jich vzrušené rohy stříbrným zvukem vzlykly...

Čekaly chatrče u lesů na naši divokou jízdu

opilou výkřiky mládí, ztracenou v bičů hvizdu,

dunění tisíce kopyt, jež by se rovinou neslo, –

– my však šli samotářsky, – jiné jsme měli heslo...

Čekala obrovská města průvody k nepřečkání,

praporů vlání a mečů křížení, vítězů klání, –

my však šli ojediněle v počínání svém cudní,

co jsme dát mohli, dali, chybující i bludní...

Po světě roztroušeni, – my přes skály, vrcholy sosen

zřeli jsme, kdo z nás vyrost’ a kdo z nás předčasně zkosen.

Prosté my hlásali pravdy. Cestou, na mezích, v trávách

poutníkům usínajícím, jimž měsíc svítil v hlavách,

upracovaným mužům pravdu jsme řekli skutkem,

učenci ironií, milencům naivním smutkem,

stařenám udiveným krásným snem pravdu jsme děli,

dětem jsme pohádkou řekli, co jsme na srdci měli...