Bratří.

Mě druhdy srdce bolí,

leč sotva zpestří luh,

už k toulkám do okolí

mě nutí krev i duch.

Jeť křepelice snivá

mně sestrou v taký čas

a vábí mě a zpívá,

že stébla ženou v klas.

A slavík s rákosníkem

a vlaštka s linduškou,

jak u přátel jen zvykem,

mě na besedu zvou.

A konopka mi zpívá,

div nepukne jí hruď,

a mlynářík mi kývá:

„Juž jako doma buď!“

A pěnkava mi zvoní:

„Viz, jaký máme mech!

Až slunce hlavu skloní,

přijď, chceš-li, na nocleh!“

A skalník s jalovčákem

mě vábí: „Málo dbáš.

Což nejsi také ptákem?

což nejsi zpěvem náš?“

A černohlávci bratří

i shory sýkořic,

jak k lesu jít mne spatří,

hned vyletí mi vstříc.

A lejsek na mne píská,

a strnad s rorejsem,

když nejdu, hned si stýská

a bádá, kde že jsem.

A sedmihlásek volá

a stehlíkův zní zpěv:

„Ej, kamaráde, hola,

proč nejdeš? zjev se, zjev!“

A čížek, švihák luhu,

i žlutý konipas

ptá udiven se druhů,

kde zase meškám as?

A skřivan vzdychá polem,

a boučím hvízdá kos,

že za Vesniným stolem

přec ještě schází kdos.

A střízlíček, hoch ptačí,

a modráček a drozd

svém po způsobu pláčí,

že není pěvců dost.

A co je ptáků v kraji,

co má jich sad i luh,

mě všichni druhem mají

a věrným, při sám Bůh.

Toť vrchem mého štěstí,

že v ptácích bratry mám

a drobné zpívám zvěsti

svým českým dědinám.