BRATŘI.

Dvé bratří bylo, synů matky jedné

rovných si tělem, duší každý jin’;

jeden jak orel na skálu kdy sedne

a druhý orla v jezeru jak stín.

Ten jeden vratnou hnal se v výšinu

s povrhou hledě na to, co je dole;

ten druhý zas rád bloudil po údole

a ke rtům tisk’ i zvadlou květinu.

Ten jeden tlukot srdce bouřlivý

jen svého znal – ať v tísni jiné je;

ten druhý sotva kdy se usměje,

když pod lístkem se spadlým červík zakřiví.

Dvé bratří bylo – orel na skalině

a orla stín v jezera tmavém klíně.

Ten v bouři jenom švihá perutí,

ať snáší dál jej přes zrumené kraje;

druhý se každým vzdechem zarmutí,

jímž srdcí lidských hloubí rozryta je.

A jedné matky přec to děti obě,

jež s dávné výše sklesla v ponížení

a otčímské teď upíc ve porobě

vzhrdu i výš v svém pojí utrpení.

A dětem choré matky zželelo se,

ač oba ved’ snad různý pocit k tomu:

ten snad by zmocnil otcova se domu,

ten matce aby přispěl v krutém lose.

Povstali oba proti otčimu

a jeden slovy děti křísí druhé,

vzkříšené vede druhý ku činu,

až uvolněna matka z vazby tuhé.

A první v políbení přitisk’ matku,

a dí, že konec na vždy s jejím žalem

a druhý zmocnil otcova se statku,

ten první synem, druhý stal se – králem.

A král si druhé sehnul k úklonu;

jen jeden šíji v prach si nestele

a král si soudném used’ na tronu

a před ním zbujník čeká ortele.

„Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas,

vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije,

ač zasloužená toga hruď mou kryje

ten purpur neutlumil srdce hlas –

Jen jediné té myšlenky se zhosť

na to, co nestrpím, by vzalo změny,

jen zapomeň nedávnou minulost

a zapomeň na lid ten zotročený!

Zanech té luzy, srdce, bez citu

jež křičí jen a za úsměvem těká,

již lapíš v jednom zlata zákmitu,

jíž chleb když schází, „volnost“ křičí tu

a tam jak pes na vše, co kol jde, štěká,

hoď chleba kus a zvolej: Milý jez –

a uvázeš je znova na řetěz!

Zanech té luzy, tam co pádí skoky,

kde jiný dít jí musí: Vás co’s bolí,

kdos tmou a pouty vaše vodí kroky.

„Být musí jinak“ vstříc mu zahlaholí!

tu žoldnéř najatý se zjeví s holí

a na vše strany se to rozutíká,

jen prorok nechán v rukou násilníka.“

„Či nevidíš, jak plazí dnes ti sluzi,

jichž víc jsem od včíra své hřbety ohnulé

jim srdce vzalo zlato otrulé

jich hanbu oblekl jsem v titule –

o bratře, chraň se bezsrdcé té luzy

a setři jen to povrhání s lící

a podej ruky mi – jsme smířeni

a já tě své posadím po pravici

a po mně první budeš v uctění.“ –

„„Odhoď ten purpur – ten purpur odhoď, bratře,

té luzy horká krev se na něm pálí,

rozbij ty perly, co tě leskem šálí

a hořky jsou jak slzma, když je natře. –

Zašlap ten diadem, jenž jako zmije

se vine vlasem ti a sevírá

železným kruhem tisíceré šíje

a myšlenky jim z mozku užírá!

Zahoď to žezlo, shroť podnoží tronu,

to žezlo, jež jim hanbu v čelo sází,

ten trůn, jenž jako můra sny je mrazí

a šťastná prsa dusí milionů!

Buď bratrem jim, veď bratrským je slovem,

a nehoň v poslušnost je jako zvěř,

buď bratrem jim a lepším’s-li jim svěř,

jak žíti ve světle, ne chřadnout pod okovem.

Že lidmi jsou, je uč, že volnost v nich

a nebude jim třeba proroků

a uč, že není pánů, otroků

a vlastní krev nezradí žádný z nich.

Nelákej k sobě zlatými jich kazy,

nechtěj, by vlastní zločin všeliký

byl lichotnými stlumen pokřiky

a šelma se ti k nohoum nepoplazí.

Sřekni se myšlenky, že v světě chátra,

jíž pánem být kdos moc má jedinu

a já tě k prsoum zase přivinu

a já tě budu věčně ctít – co bratra.““

Na trůnu sedí král a hlavu kloní

a ruka v křeči v purpur vtíná se

a prsa dmou se v horkém zápase

čelem mrak myšlenek – zář koruny se honí.

A již se smyká koruna pomalu

a již královská toga strhána –

tu zadrnčí jak hromem okna sálu

a před palácem zní to „Hossana!“

A vskočil král, – již svit jen koruny mu s čela hleděl

„Ha, slyšel’s ji, tu myšlenku tvé luzy?!

Tvé slovo poslední?“ –

– „„Já dopověděl!““

„Ty’s děl svůj ortel – odveďte ho, sluzi!“

A jedním skokem král seskočil s trónu

a před palácem hřmí to: Král buď ctěn!

a král se smavě kloní na balkonu;

zas křik – v něm uvnitř tichý domřel sten.