BRATŘÍM SLOVÁKŮM.

Mé srdce krvácí a hruď se třese,

když znícen myslí tebe vzpomínám,

a duch můj bloudí v bolestí tvých lese,

ty lide slovenský, jejž rád tak mám.

Mé srdce krvácí, má píseň pláče

a poraněným křídlem slétá níž,

kde zloba stíhá tě jak jestřáb ptáče

a z ráje pěvců dravčí chce mít říš.

Mé srdce krvácí a hruď má puká,

jak v posměch vzata je tvá krásná řeč,

jak stýská si tvá píseň sladkozvuká

a rzí jak hlodán Matúšův je meč.

Mé srdce krvácí a hlava klesá,

Když katím toporem, mstou rozechvět

tvůj divý pastorek ti v lebku tesá

a lstí svých lasem chytá dětí květ.

Mé srdce krvácí a zrak mě pálí,

hněv pěst mi zatíná, vzdor zvedá páž

na krutost těch, jichž zlob nezdolné skály

jak Kristus kříž na shrblém pleci máš.

Mé srdce krvácí a hruď se svírá,

a do čela mi brázdy oře žal,

když květy ducha tvého dravost sbírá,

jíž k ochraně tvůj upružen je sval.

Mé srdce krvácí – já s tebou hynu,

ty lide můj – ty drahý brate náš;

co platno vše, že na srdce tě vinu,

když z mého náručí se vymykáš?

Což necítil’s, jak bratské srdce buší,

když na ňadra jsi naše hlavu dal,

což neslyšel’s nás srůstat v jednu duši

a stejný s tvým v ní plakat stesk i žal?

Což necítil’s týž plamen v žhavé krvi,

když v úzkostech jsi naši ruku chyť?

Což nepoznal’s, že bratří jsme si prví,

že jeden jazyk jsme a jeden lid?

Proč různit má nás proužek země pouze,

což neproniká láska hradby hor,

či může vroucí překážeti touze

vln času rozkvašený vztek a spor?

Nám stejný žal jak tobě srdce sžírá,

a ve zjizvených ňadrech stejný hněv

v pěst křečovitě pravici nám svírá

a v líce rozpálenou žene krev.

Tvůj výkřik každý nám též v prsou hoří

a v bouř v nich mění bolestný tvůj vzdech;

tu můru, jež tě dnem i nocí moří,

my cítíme ji s tebou v hrozných snech.

My s tebou neseme svaz jařma klatý

a nezdolnou tu tíhu rabských pout,

v něž činy tvé i myšlenky jsou jaty,

a z nichž ni duchem nelze uniknout.

My všecko s tebou neseme i vlečem,

jen nezoufej, jen vytrvej, buď svým,

co nelze vysekat teď ostrým mečem,

to dobude si právo s vědomím!

Ať záští ondy křižovalo Krista,

přec vítěz pravdy z temna hrobu vstal,

ač žoldnéřové nehnuli se s místa,

jež křivý soudce za strážce mu dal.

Nes, vytrvej, sil ducha muk svých žárem,

tuž křídla odvahy, výš vzlétej, výš,

pak vlkům hrůz, již rvou tě křivdy spárem,

k své touhy slunci spíše doletíš.

Svou duši chraň, svých otců jazyk svatý,

nechť zlatem zvoní odrodilců svod,

bdi! Za Jidášův peníz Bohem klatý

a skývu chleba nedávej svůj rod!

To žhavý peníz pekelné je ráže,

sám satan zradě do ruky jej vtisk’,

a co chce ten, co žádá a co káže,

to není tvůj, to pouze jeho zisk. –

Svou k naší přiviň umučenou duši,

svou v naši tiskni uhnětenou dlaň,

pak jedem záhuby tě neporuší

všech nejlítější odrodilství saň.

Proč nemáme si padnout do náruče

a nepustit se v blahém štěstí již,

když mrzká zloba do tváře nám tluče?

Hruď při hrudi se ubráníme spíš!

Vždyť v srdci Tater dosud orli hnízdí;

těch nevyplení zloby černá káň,

jež dravčím klektem nivy pěvcův hyzdí

a Podunají široširou pláň!

A svahy krkonošské posud hostí

ne kmenů jen, i srdcí svěží les,

jejž nevyvrátí vichor mračných zlostí,

nechť se vším peklem naň se lítí běs.

Nuž k druhu druh se řaď, brat druž se k bratu,

co různo doposud, žár krve spoj!

Co laso lsti nám pak, co topor katů?

Co proti svaté pravdě klamů roj?

Co proti slunci smečka mračných draků?

Co proti právu zbraň a lotrů dav?

Blesk z mužných, Bohem roznícených zraků

v prach kácí saň i s miliony hlav!

Zas silným buďme svazkem Svatopluka,

ne každý slabý orůzněním prut;

kde srdce v srdci jest a v ruce ruka,

tam národ jako z ocele je skut.

Kde vůle však se různí, síla tříští,

tam nemůž’ plodný život v duších vřít –

líp nežli porůznu jít k popravišti,

jest s bratry bojovat i žít i – mřít! –