BRATŘÍM V POLI

Hoj, ty štědrý večere!...

Na prsa níž padá hlava,

ve vzpomínkách prosvítává;

přes ta pole, přes závěje

zádumčivě co to věje?!

Hoj, ty štědrý večere!...

Jak to jiskří po té pláni

do snů těm, již pochováni,

ještě zbraň svou v ztuhlé pěsti,

o jiném sní dole štěstí.

Hoj, ty štědrý večere!...

A ti živí stojí stráží,

jinde klubko jich se sráží,

ustali v svém náhle ruchu,

co to táhne v jejich duchu?!

Hoj, ty štědrý večere!...

Jak ty tváře zkameněly,

jak by ve vidění zřely;

vidění, ach, sladké, svaté,

jak jsou jejich zraky vzňaté!

Hoj, ty štědrý večere!...

Kdosi Velký, Krásný, Milý

v záři přechází tou chvílí,

přechází v tom krve poli,

tiší sladce, co kde bolí.

Hoj, ty štědrý večere!...

A jak klade ruku v skráni,

Bože, jaké vzpomínání!

jak by doma – což zrak klame? –

pod tou střechou, v síňce známé!

Hoj, ty štědrý večere!...

Ach, to otec, máť, – zrak cloní –

ruce spiaté, to jsou oni!

slyší ševelit je rtoma;

ach, je doma, doma, doma!

Hoj, ty štědrý večere!...

Ach teď, to je žena sladká,

a těch dětí, to je řádka,

tak se nad ně v snění shýbá,

cítí čílka, jak je líbá!

Hoj, ty štědrý večere!...

Ach, jak spěch to srdce žene,

to je děvče zaslíbené,

věrné, věrné do skonání,

a rtem letí pousmání.

Hoj, ty štědrý večere!...

Ach, i zvony naší vísky,

jaký hlas a jak je blízký,

že ni nezřít pole širá,

kde se v boji lítém zmírá!

Hoj, ty štědrý večere!...

„Na výsostech Bohu sláva!“

slza v tváři přimrzává,

jiskří jak sníh širou zemí;

mír ji zakryl perutěmi.