BRATRSTVÍ VĚŘÍCÍCH.

MYŠLENKY naše koupaly se v ohnivých vlnách svatého léta,

jež rozpaluje blankyty duší žárem všech srpnů a zráním všech hvězd.

A když smyly svá bolestná znamení země, povstaly v čistotě prvotních světel,

a poznaly silné rozkoše času: dech jeho byl sladký nadějí mrtvých

a tajemnou vichřicí vřelo v něm rašení pupenců všech budoucích zahrad.

Dni, které neměly jiter, z dálky nám hodily světla jak echa staleté touhy;

šílili jsme šílenstvím lásky, jež byla modlitbou k Nejvyššímu.

Ze rtů našich sladkost její se tryskla a přece hořely posvátnou žízní.

Zraky naše ji pily z bratrských zraků a pohledům bratří ji dávaly píti

a v rozechvění neznámé blízkosti krví nám zvonila hudbami tajemství.

Sny naše se spojily v jediné snění a šuměly tisíci stromů jednoho hvozdu,

když třesením větví podávají si poselství jednoho větru z neznámých moří.

Na našich loukách ležela vůně všech květů, sladěná v jeden složitý akkord,

a světla našich duší, nalitá v jediný plápol, oděla barvami neviditelné

a hlasem všech našich spojených vůlí nám v zázračné zahrady rozkvetly síly.

I trhali jsme svá opojení, jak zrna na jediném, mystickém hroznu,

jež dotknutím pukala výtryskem jednoho vína:

jablka jednoho stromu, jež rozříznuta společnou, naší, krví se zardí,

polibky jediné noci, v nichž duše zpívají o smrti a budoucích žitích,

v jediném rozplání retů, na věky nemocných rozkoší jednoho blesku.