Bratru.

O dík osudu, že tě mám,

můj bratře milý, drahý;

tys oasou mi v pustině

života mého dráhy.

Ba, chladno by mně, mrazivo

ve smutném bylo žití,

kde vítr vane studený,

zář slunce matně svítí.

Nuž ruce sobě podejme

přes ledových krů spousty,

milostí cizí zhrdejme,

vlastními žijme sousty!

A otevřme si srdce svá,

v nich čítejme své báje,

na místo zvadlých nadějí

vetkněme čerstvé máje.

Utvořme sobě malý svět

v tom pustém, velkém světu,

kde mrznou city v ňadru již

ve prvním ve rozkvětu.