Bratru Antonínovi.

Ty hochu zlatý, s vlaštovkami

jsi dávno uměl hovořit,

když na pavlači s tebou samy

svůj střežily si skrovný byt.

Ty stával jsi tam v zanícení

a hleděl vzhůru, vzhůru jen,

jak zalétaly v modro denní

a vracely se v tichý sen.

Ty chránil jsi jim hnízda malá

a počítal jsi mláďata,

a věděl’s kolik mušek dala

jim stará křikem dojata.

Ty poslouchal jsi zbožně denně

vlaštovek šepot před spaním

a plný dum a roztoužené

jsi klesal v milý soumrak s ním.

Ty život jejich znáš snad lépe

než bouřný život člověka,

co do srdce vln jemu tepe

a jde a žádná nečeká.

Tvůj pohled vzhůru obrácený

víc k nebi zří než ku zemi,

jak tušil by, kde víc je ceny,

kde nezraníš se růžemi.

Tam vlaštovek se chvějí davy

a ty jich plné srdce máš,

dřív lítaly kol tvojí hlavy,

teď – ještě blíže, hochu náš!

A jaro, jaro jimi letí

tvé mladé, čisté duši vstříc,

na každé květem bílé sněti

pohádku tobě čarujíc.

Co ty jsi žil, to povíš všecko

vlaštovce malé docela,

tys myšlénkami ještě děcko,

kol něhož – ona letěla.

A něco zbylo z jejich letu

ti nesmírného na duši:

ta volnosť, volnosť proti světu,

jež sama sebe netuší.