BRATRŮM SRBŮM.

Evropo, násilná, lhostejně podlá,

jako ta královna za starověku,

která v svá objetí ohnivě vřelá

svírala mladíků svalnatá těla,

by je pak se smíchem hodila katu!

Evropo, nevěstko v nádherném šatu,

tajnou však nemocí stižená, bídná!

Hnijící stařeno, nestoudně chlípná!

Netvore opřený o církve, o trůny,

o pušek trčících blýskavá bodla!

Na klínu žezla a rezavé koruny

schováváš pro pyšných několik hlav,

tlapami drtíš však zoufalý dav.

Tenkrát, když severní medvěd a dvouhlaví,

nestvůrní orli tví, bezedně hltaví,

na posměch Kristu a prorokům všem

na kusy trhali Poláků zmučenou zem;

tenkrát, když Pomořan v šišaté helmě,

podoben krvavé vyjící šelmě,

galského kohouta ke špalku vlek',

až marně bil v smrtelné křeči

zlomeným křídlem a vyrážel skřek;

Poseidon moří všech, pro pruty ze zlata,

pro pole rýžová, démanty bohatá

mučil a ubíjel hrdinný lid –:

tenkrát jsi nade vším – lhostejně klidná –

stála jak řezníci uprostřed jatek,

ruce jsi mnula jak podvodný žhář,

když se naň s vysoko pojištěného domu

radostně usměje požáru zář.

Tenkrát ses, vznešená, v královském rouše

dívala nehnutě ke všemu tomu,

s úsměvem zbohatlých, nadutých matek,

když zří své mazlíčky, lapené mouše

nožky a křidélka s rozkoší rvát! – –

Teď však ty, nestvůrný, krvavý vůdce

nejhorších, nejpustších, žoldnéřských rot,

proroků žalářník tvrdý a kat,

slavně se odíváš v bělostný šat,

chřestíc pak výmluvně skrytými meči

vztahuješ s vylhanou velebou ruce,

hlásajíc pojednou pokoj a mír!

Nyní ty chraplavým voláním svým

kázat chceš bratskému srbskému lidu

o lásce, smíření, pokorném klidu;

nyní, když hrozný jak divoká bouře

žene se nadšeně chuchvalci kouře

přes kupy padlých svých hrdinných těl

na valy nepřátel, na jícny děl!

Nyní, když na smrt jde pro svoji zem;

pro bídu skrčených, spálených chatek,

otce, již na poli Kosovu padli;

pro lkání nesnesné zoufalých matek,

jimž z náručí nevinná robátka kradli,

aby jim hlavičky rozbili o skalní hrot;

pro hlavy druhů, jež napíchli na ostrý plot;

pro hanbu, pro slzy zprzněných děv

nesoucích pod srdcem pancharta plod;

pro údiv veliký vzdálených bratří,

kteří teď s pýchou a hrdostí na něho patří;

pro zastavení se radostné času;

pro sladkou, závratně velikou krásu

budoucích, zrození očekávajících děl...!