BRÁZDY.

Na roli svojí táhneš brázdy denně.

Ta pro všecky! – díš pukajícím retem

sám k sobě v znoji – tato našim dětem

a tato mně a tato mojí ženě!

Pak na mezi si sedneš, podjeseně

mír kolem sladký, nad vonícím květem

mžik prosníš, ptáků potěšíš se letem,

neb zadíváš se v oblak zamyšleně.

A zase vstaneš, zase znova k práci,

nechť na čele pot, nechť se síla ztrácí

a krev a míza, nechť to drásá nervy.

Pluh skřípá, kvílí jako duše tvoje –

A za tebou jdou vran a kavek roje

a z brázd tvých klidně vytahují červy.