Brdy.

Z všech hor, co jsem jich zřel, mám nejraději Brdy.

Domácí půvab má jich táhlý, dlouhý hřbet;

ne imposantní výš, ne skalin vrchol tvrdý,

leč jakýs poklidný a přívětivý vzhled

mne lákal vždycky k nim, v ten šerý jejich bor,

jenž v moře jediné se po jich délce slívá

a kde ti nad hlavou jak duše těchto hor

to zticha zašumí a jako do snů zpívá.

Jím často chodil jsem a bloudil v zamyšlení,

co venku do prachu vše deptal slunce žár,

tu stihal po listí jsem zlatící zář denní

a pod strom lehl si, jenž zraněn byl a stár,

a lačně naslouchal té hudbě, kterou les

u směsi nesčetné všech různých zvuků tají:

šum táhlý, praskání a bzukot, ptačí ples

a měkké zvonce krav, jež pásly se kdes v taji.

Pak výše stoupal jsem až na hor samých čela

po úzkých pěšinách, jež zelený mech stlal,

k mnohému vrcholu, kde v půlkruhu se bělá

z dob dávných, pravěkých už porozpadlý val,

zkad dálných vyhlídek se otevírá vděk,

kde kámen obrostlý je metlicí a travou,

zde dlouho seděl jsem a zapadlý již věk

jsem nechal táhnouti a kroužit nad svou hlavou.

Tu ve snách viděl jsem, jak na ten vrchol strmý

jde, vážně zahalen jsa v kože, mužů dav,

jak starým bohům svým sem v oběť nesou krmi

a slunci klaní se a pějí na pozdrav.

Však divý nepřítel jim v žírné kraje pad’

jim stáda, ženy krást a pálit jejich chaty.

Vše prchá na valy, již nad hlavou je mlat,

a k nebi vysoko už oheň šlehá zlatý.

Teď – klid tu hluboký, leč houkne-li kde zbraň,

již plamen nešlehá, by zvěsť byl vrchům hradním,

teď jenom s vrcholku se dívá lesem laň

a rudý červánek jen večer plane nad ním;

a kouř-li vine se ztad ještě k nebi výš,

to dým je milířů, kde starý uhlíř stojí,

a jak už s lesy srost’, má blízko malou chýž,

jen z kmenů sbita je a přikryta je chvojí.

Teď v kraje poklidné se díváte, mé hory,

od rána po večer: na říček světlý pruh,

na vísky s topoly a na cesty a dvory,

zkad volů spřežení jde zvolna, vlekouc pluh;

na lány úrodné, kde zavlní se klas

a radosť oráče zní ve skřivánčím hlase,

v ohníčky na mezích, kdy podzimní jde čas

a stádo po lukách se za večera pase.

Jak žírný, krásný kraj! Zde ruce spínáš maně

s tou tichou modlitbou, jež sama stoupá v ret

a odtud, nebi blíž, hned k nebes letí bráně,

by v slunci hřál se jen a šťasten, plál a kvet;

by píseň radosti se ozývala v něm

a v brázdách starých ran mu vzešlo činů sémě.

A vy, ó hory mé, až bouř poletí sem,

ji vždycky rozražte o lesné svoje témě.