BŘEHY FRANCIE.

Z kajuty vyšel za časného rána

a na vojáka nehled, Angličana,

jenž poctu vzdával, ani na pozdravy

svým věrným neděkoval kynem hlavy,

šel pomalu, jak choří lidé chodí,

až dostih přídy kolíbavé lodi

a stanul. Den je usmívavý, svěží

a chladný vítr, nad mořem jenž běží,

mu pláštěm trhá – je to plášť ten šedý,

jak u Walerloo měl jej naposledy.

Zelené vody, přídou rozbrázděny,

se vzdouvají a rozstřikují v pěny

a honí se a boky lodi bijí

a výskají svou šumnou melodii –

jen letmo hled v ně, důstojníka na to

tu stojícího ptá se, zda zem tato,

jež na východě z moře vystupuje,

jest Quessant – – Ano, Sire, tak břeh ten sluje,

toť Francie – Zdvih k oku dalekohled

a posílá jím upjatý svůj pohled

k žlutavým břehům... tedy Francie to...

jí s bohem navždy dává v chvíli této,

jí, sultánce své, nyní pokořené,

jí, milence své, nyní odtržené,

jí, duši své, své slávě a své pýše.

Loď letí, plyne čas. On zírá tiše

a když se unaví mu ruka pravá,

on levou v službě vystřídat ji dává,

a když pak obě klesnou za chvilinku,

na záda založí je k odpočinku

a okem prostým zírá za Francií.

On ví, že sotva kdy už uvidí ji

a ví, že ji tu vidí naposledy. – –

Už poledne je. Jako stěna bledý

se důstojníka ptá, zda je to v dáli

Francie ještě. – Ne, Sire, mrak to malý. –

Naklonil hlavu. Od přídy se vracel,

krok nejistý jím náhle zapotácel,

však Bertrand je tu. Ved jej do kajuty.

Šel, tenké rty měl pevně uzamknuty

a den ten nevyšel už...