Břetislav.

Jest v celi krásná Jitka mříží sevřena,

nechala jenom srdce Břetislavu,

jen těkavých myšlének věčná proměna

a touha po miláčku plamenná

létají nespoutaně volných ptáků v davu.

Těm ptáčkům svěřila své hoře

i červánkům, jež rozlily se v moře,

v němž vřela krev raněných srdcí všech.

V tom – sotva první slunce tryskl žeh –

zahlédla řadu jezdců. V jejich čele

muž mladý v lesklé oceli

v před hnal se cválem ohnivě a směle,

že v oknech mříže sebou zachvěly.

Slyš! jaký lomoz, křik a vřava,

jeptišek pláč a mečů řinčení!

Hle! řetěz jeden s druhým opadává

jak uvadlý květ v jeseni –

vítězný pokřik, známé hlasy.

Vévoda Břetislav v tu chvíli

juž po chodbě klášterní pílí,

by zlíbal Jitky čelo, stinné vlasy,

by skytal ochrany a rychlé spásy.

Jeptišek sbor se marně bránit snaží

vévody české, ocelové paži.

Juž otevřena brána. Čilém na komoni

hle! Jitka sedí, k miláčku se kloní

a posmívá se tyranů svých stráži

i hrozícímu za ní klášteru –

kůň střelou letí známém ve směru...

Jsou šťastni... Jitka očí nebe jasné

upírá k ochranci a podivením žasne

nad jeho odvahou. Vévoda usmívá se:

„Já sílu čerpal v nadlidské Tvé kráse

a zrušil řetězy, jež svobodu Ti vzaly.

Přec já i celý svět je slaboch neskonalý

únosu k provedení ještě jediného – –

by urval Tě kdo z hradby srdce mého!“