Bretoňská romance.

Pln touhy po Ginevře

Lancelot vyšel v les,

tu proti němu kráčel Merlin

a za ním jeho pes.

Kmet bedlivě prohlížel cestou

strom, písek, skalný tes.

Co hledáš, čaroději,

proč upíráš svůj zrak

do země, v stromy, mez i skály?

Odvětil Merlin tak:

Já v písku hledám rudé vejce,

jež snes’ tam starý drak.

Na dubích mejlí květe

a v mechu řeřicha

a těmi bolestí zdroj v duši

i v ranách vysychá

a do skal pouští zlatá pírka

pták Rok, když pelichá.

A co ty časně z rána

zde děláš, rytíři? –

Pan Lancelot se mate v řeči

a v tváři zapýří,

a divno je mu tak a teskno

v tom těžkém krunýři.

Ach, snad sem přijde na lov

Ginevra, paní má,

mých slz, mých vzdechů a mých písní

si ani nevšímá,

dnes dá mi naděj a juž zítra

mi naděj odnímá.

Ach, dobrý čaroději,

ty mnoho znáš a víš,

však najdeš rudé dračí vejce,

řeřichu v květu spíš,

ba zlaté pírko ptáka Roka

dřív někde uvidíš;

a spočítáš dřív hvězdy

i perlí v moři směs,

než najdeš ženu bez rozmaru,

jež stejná zítra jak dnes! –

To pěl a vzdych’ a zašel

v hluboký les.