Brevíř duše.

Chtěl brevíř psát bych pro myslící duši,

kdo čet’ by v něm, kdo not těch na zrcadle

by pochopil své vlastní srdce svadlé,

jak svírá se v kruh užší vždy a užší?

Chtěl vyslovit bych vše, co zde nás kruší,

nás, s žití stromu záhy květy spadlé,

nás, Petry při Kristově večeřadle,

jimž kohout výčitky sen tichý ruší.

Nás Šavly, kterým síla k Pavlům schází,

nás Hamlety bez lásky Ofelií,

nás Quixoty bez hvězdy idealů,

však přiznati se k slabosti své, mrazí,

snů můry darmo v lebku naši bijí,

vzdor titanů mře v bezúčelném žalu.