BŘEZEN NAD PRAHOU

Jsou zjasněny obrysy věcí,

a vichřice bije v kout ztuchlý,

na řece jako když porozsvěcí

plaménků od Vyšehradu k Chuchli.

Kmit, nepokoj prostorův i vod

i zelených promyků zvýší.

Prudší a lepší chce býti život,

nemilující šeptů ni skrýší.

Let k výšinám zkusiti, volně

se rozjásat nad něčím hluší,

zaklesnout loktem se v loket spolně

a jednu jedinou stvořit duši.

Rokycanova hlasu bleskem

dát sžehnout si ledové jíní

a zdráv buď! volati s hlučným třeskem

tasených mečů v gotické síni.

Jít s kalenou slokou jak čepel,

jež vydrží vše nepokorníc,

ze svých žít niterných tepel

a s přímým pohledem jasných zornic.

Tak s nejvyšších upřeně věží

se do jarní dálavy dívat,

s nadějí v osení krásně svěží

životní žalm svůj dověrně zpívat.