Březen.

Déšť světla krvavý ze slunce ohněm prýštil,

šer věčný prostoru pil jeho nektar lačen;

do modří brunátných se na východě tříštil

a v žhavých úlomech plál štěrbinami mračen.

Dech vlhký vytryskoval z němých rozloh plání

a z boků čerstvých brazd do vzduchu vůni mísil,

vod studený zněl smích a v ozvěn tiché štkání

jak oživený puls se svěžím rythmem křísil.

A v zemi navlhlé a zapařené mízou

dnů příštích dřímal svět, šleh barev, sil a jasů,

tráv šumné království a s atlasovou řízou

sbor teskných lilií a plavé zlato klasů;

mdlý oddech šeříkův i loubí modré stíny,

v nichž jednou bílý žár ve žhavém písku usne,

a libel malachit kroužících nad lekníny

ve vlhku teplých par a v lázni vůní dusné;

na květech akátů zor zrůžovělý pocel,

jenž zemi zažehne a rozleje se nachem

v těl brouků tvrdý kov, jak v zakalenou ocel,

a v křídla motýlů jak jemných barviv prachem;

tep žhavých žádostí, jenž vlny žití vzruší

a prškou jasmínů se v záhon citů slije,

i písně básníků, jimž analysa v duši

snů svěží akvarel svým chladným deštěm smyje.