Březen.

Chladný vánek ještě nivu zebe,

ale z oblak modrá se juž nebe,

slunko na zem radostně se dívá,

do kočiček obléká se jíva,

novou báseň sýkorka si zpívá...

V oupadech sněhy dosud leží,

ale vzduch je průhledný a svěží,

z vlhkých mezí tráva pučí mladá,

hnědým zlatem blýskají se lada,

stín a záře na pěšiny padá.

Hejna racků táhnou nad vodami,

staré olše, těžké jehnědami

závěj pelu sypou dolů s výše,

rusalek se odmykají říše,

hlína břehů čerstvou vůní dýše.

Motýlů, ni květin dosud není,

ale v tichu bezděčného snění

jako ozvuk radosti a spásy

k nitru tvému tajemně se hlásí

plaché kroky blížící se krásy...

A jak teplem jihnou zbytky sněhu,

i tvůj smutek rozplývá se v něhu,

a tvé srdce rozvíjí se zpola

jak ty břehy, jak ta role holá –

pěnice kde jaro k němu volá.