BŘEZEN.

Já věřím, jaro přijde zase,

snad zítra již, snad za chvíli,

a nad Iukami v měkkém jase

ty šedé mlhy rozptýlí.

Jdu ulicemi, které vzplály,

jak políbil je slunce vděk,

a je mi, jakbych cítil z dáli

již dýchat vůni fialek.

Vzduch vlhký je a prozářený,

jak záplava je zářivá,

a dýchá dechem mladé ženy,

jež panenstvím se zachvívá.

Co vášeň je, zem ještě nezná,

jí něha sní jen ve hrudi –

leč zítra jisté slunce března

ji k první lásce probudí.

V noc svatební pak bude moci

se chvěti štěstím do rána,

až zazní zvony Velkonoci

svým jásajícím Hossanah.

Ó slunce, přijď, má země čeká

a chlad jí duši pustoší –

přijď, aby mohla snivá, měkká

se zachvívati rozkoší!

Přijď, věčná Lásko – ve tvém boji,

jímž obrozená mládne zem,

je vítězící mocí tvojí

i přemožený vítězem!