BŘEZEN.

Jde ulicemi v našedlé mlze

nehmotný přízrak, kolébavý sen –

stíny se províjí a v záření tichém

tlačí se ke dveřím, do oken.

Nic nevhodí dovnitř, jen zášleh,

jako když mušky zatančí tmou.

V ruce má kytku – ó křehoučké kvítí

podaruj – ať je almužnou mou!

Písničku sobě pobrukuje dlouze,

tak tiše zpívá telegrafní drát –

Kolikrát za noci tu jednotvárnou píseň

jsem v melancholické vlně slyšel hrát?

Noc je tak dlouhá, tak těžká, tak tvrdá.

Oči se široce rozevřely v ní.

Vidím tě, sne, jak před okny tančíš,

slyším tvou písničku, jak tichem zní.

Odkud máš kytku, neduživé stvoly?

Jsou závěje sněhu ještě na polích.

Jakou jsi rukou je vyhrabal z hloubek

a jakým teplem jsi na ně dých?