BŘEZEN

Brázd zrytých březnová vůně ve tvář mi šlehá!

Tvůj výdech tísní se ke mně,

má malá a tesklivá země!

Tvůj předjarní vítr mne proniká, v duši mi lehá

z daleka z široka lesů dech kořenný, srdce mi plní

pohnutí mateřských útrob tvých,

života záchvěv kde v hloubkách se vlní,

když v noci bezhvězdné v tmách jejích rozkvétá

tisíce květů podsněžných!

Kolikrát, duše má, v chlad zimy zakletá,

chorá pod dechem rtů studených,

v náruč svou duchovou brala’s tu zemi

s jejími květy a haluzemi,

s jejími strastmi a odvěkou bědou!

Kolikrát v jas, jenž nad ní se stkví,

mísila’s touhy a sny, které předou

příštích dnů kořeny, v tmách bytí jež tkví!

Kolikrát ssála jsi pokornou vůni

smrkových samot, chlad ztracených tůní!

Uprostřed ohromných prérií klasů

kolikrát v zraky své utichlou krásu

nesmírných lánů jsi pohlcovala!

Kolikrát v májových jitrech jsi stála

pod stromem kvetoucím v opojení,

slyšela’s pole, kdy v horkých dnech zrála,

děvčata ve žních, když s ženci se smála,

cítila’s v hloubkách svých plodivá chvění,

jež vůkol se zvedala, nad zemí vlála.

Všecko, jež vířilo kol mojí hlavy,

příval všech vůní a písní a květů,

života příval náhlý a žhavý,

třešňových lupenů sněžení v letu,

teplý a tichý vánek, jenž vál

do mojich vlasů a duši mou čeřil,

starou jak lyrou v srdci mi hrál:

dnes, slunce mladé kdy opojuje,

mou krví zas’ proudí a hlavou mi duje!

Otčiny dech, v něhož jsem věřil

i za dnů nejhorších bez pochyb stínu,

otčiny sladký a žhavý dech smírný,

líbezné štěstí matčina klínu,

dech lesův a lučin a polí dech žírný

dýchá mi ve tvář a koluje ve mně:

Nikdy snad nebyla’s krásnější ještě,

má česká země!