BŘEZEN

Zas podupávaly na dlažbě erární střevíce,

nad nimi modré nohavice, sukna šedivá

a v suknech hoši z dalekých vesnic.

Tak v řádcích stáli apatičtí ke všemu kolem,

mašinky natažené zvedat ruce i nohy,

a kol nich burácel spontanní život.

Zas podkovy cvakotem hrdým a úsečným

se ozvaly náhle, koníci dobře krmení

hop, hop, a chasa na nich malovaná.

Plech svítil z přílbiček, ocílky v rukou.

Aj, vítáme vás, staré známé své tradice,

jíž vy se nezpronevěříte a my rovněž!

Sta let se známe již a zvykli jsme si,

hledali bychom vás, kdybyste zapomněli.

Tu jsme, zpíváme k březnové obloze,

jak šíř je ulice, zpěv vzácný, slýchaný zřídka.

To jenom v březnu bývá, kdy běží míza,

kdy stará vrba počíná rudnout,

kdy jarní van života najednou cítit,

až sem se zachvěje a na ní národ.

Co přišli jste vidět? Zda planoucí zraky

světelnými jiskrami procitlých bystřin,

zda ruce spojené v jednotný řetěz,

zda srdce tisíců, již nechtí křivdě?

Zda duše plemene, jež k cítění spolnému

vzňaly se bratrstvím v náraze dějů?

Hahoj, přátelé! Dívejte se!

Však vynalézá se tisíce pěšinek,

však zvoní se tisíci jidášskými měšci,

ten sluje modernost, ten věda, onen pósa,

než ani jeden láska, –

by dušičky ony šly na kázání proroků,

samokleštěnců národních a jich akolytů

a přijímaly při černé mši chléb vlažnosti

a pily z jedovaté číše, by umřely dvakrát:

i národu, i lidstvu.

Už nezní z kateder slova zápalu,

jež vzkřikl Hus, Almae Matris rector,

s čelem vzpřímeným, hrdým a čistým

do davů vzpupných. Echa jejich zhasla.

Tam shrblá záda, prosby úzkosti, oči ulekané,

neb mrzký pošklebek cynismu vidí mládež

a rozdělená buď vadne neb opičácky

jde zaujat stejný pošklebku posun.

A nastaveno tisíce žebříčků, vyšších i nižších,

na každém hodnost, Evino jabko,

pod každým Pravda, chudinka nahá,

i Právo, děcko otrhané, almužnu prosí.

Hahoj, přátelé, vidíte je?

Však co rok břitce z volných dálek

zadýchá vichřička přes hory, řeky,

to v březnu jarním, měsíci mízy.

A živel ohňů očišťujících náhle vzbuchá,

aj, srdce mladá, krvi národa, hřej se!

A bídnost i bídu, malost i nízkost,

jež míjeli jsme bez povšimnutí,

teď vidíme jasně, násilí mocných

i zbloudilých ubohost a couváme od nich.

A tu se báti přestáváme, jsouce si bližší,

u věrných věrní, a známější vzájem.

A zhyne-li vlasti tisíc synáčků,

zde za ně stotisíc nových probouzí březen.

Zde stojí pod nebem vysokých oblak,

a ruce jich dotýkají se i srdce.

A není přemožení pro jejich lásku

a není přemožení té živelné krve,

jež tepe a pění se po celé vlasti,

jež tepe a pění se po celém rodě.

A když i mdloba podobná smrti

všem oči zavře a srdce na chvíli semkne,

zas přijde březen, čaroděj z dvanácti bratří,

co sedí kolem vatry na vysoké Tatře,

do ohně zhaslého dýchne, plameny šlehnou

na život věčný. – –