BŘEZNOVÁ NEDĚLE

Potoky roztančily jaře kola mlýnů.

Podpatky zlatými slunce pěšiny vydupalo.

Neděle děvčátko vběhla nám na pěšinu:

děvčátko zpívalo, ruce rozepialo,

k tanci nás zvalo,

srdce jalo,

pomilovalo,

sasanek bílo mělo v klínu.

Neděle březnová... Jí vzpomeň! Zvolej: Díky!

Tisíci úsměvy nám cestu vydláždila!

Sedmikrás všude po kotníky!

Skřivánčí písní o klenbu srdcí bila,

zazvonila

milá,

paprsků věnci nás ověnčila,

dojaté jara tanečníky.

Oblohou očí tvých jsem dávné slyšel znění,

jak by mi hudby naproti šly steré,

písničku hrály, v roztoužení

srdce jež jímá, do rukou bere,

jako by zemí věčné jaro válo,

úsměv dalo,

přivítalo

objetím, jemuž rovno není...

Volám tě vroucně nejsladšími jmény,

rybník a ptáci, stráň je opakují,

obzor je volá slunný, roztoužený,

s oblaky v dálky plují,

souhvězdí jimi zvoní bezejmenná,

vroucností zvuku tvého jména

země je oslavena,

země, chléb nakrojený.

Návrate sladký! Blahý! Navečere milý!

Sbohem, vy pole, slunce, údolí a ptáci,

sasanek něžných květe bílý!

Píseň dvou srdcí Boha vrací

člověku, zemi

s touhami, nadějemi

všemi,

aby ho nikdy, nikdy neopustily...

Náměstí dlaň, my na ní prostí,

na „boží muka“, na nás hvězdy kanou,

všecko, co v chvíli té mé srdce hostí,

jedinou, slavnou je zvonů ranou.

Na ňadrech tvých kvete jíva,

srdce mé tichne, v tvé se dívá

a tmou

píseň prastarou

zpívá

o nekonečnosti...