BŘEZNOVÉ CHVÍLE.

Jak všecko bylo jarně tklivé,

jak naivní čas ten bývalý –

víš, myslím roky, kdy jsme dříve

tak obřadně se stýkali.

Ty nedostupná, mrazně chladná,

antické božstvo kamenné –

a ve mně hrdost bezpříkladná,

jež touhám srdce káže: Ne!

Doutnalo zatím tam i tady,

leč Rozum hasil statečně,

zrak zraku vyhýbal se všady –

my drželi se výtečně!

Až Osud zasáh usmívavě:

Nu děti, děti, nač ty hry!?

Dal ruku v ruku, hlavu k hlavě

a skončil boj ten nedobrý.

Ty naivní časy vítr odnes

– viď, praskly jako bublina –

tak trochu líto dnů těch podnes

a rádo se zas vzpomíná!