BŘEZNOVÉ JITRO – BŘEZNOVÉ POLEDNE.

„Dej pánbu dobrýtro“

„Dobré jitro“

Kikirikiíí

a slunné březnové ráno

plné nitro

zvukem lyriky

expresní, impressní.

Požehnáno

je orbě, která sní;

Probuzení

v barvě indické rudi.

Malířským okem piju přírodu.

Kmit indiga nad borem,

na vodu

stře se modř a běl.

Obrysy dohledu

v božské Anarchii

jásají v kadmiu,

bez forem,

fialově.

Píseň bych pěl bezzákonnou.

Tryskají barvy

v nesčetných odstínech

z oblohy,

z mladého žita,

z pšenice,

z čerstvě zoraných polí,

z údolí,

z rozházeného vápna,

čilského ledku,

shnilé slámy,

z hnoje:

Sepia, okr, sienna.

A nyní podléhám výtržnostem,

nad vibrujícími chtíči země,

v slunci se hřejícími muškami,

červy, brouky, mravenci.

Teplý je vzduchu tok,

září pahorků témě.

Dolů

s obuví!

Proběhnu studený potok,

rukama bláznivě mávaje,

křiče co právě mě napadne;

a vyvolávaje

do trávy sotva zrozené

jarního dne,

se vrhnu

a hryzavým polibkem

se spojím s hlínou

a vonnými kořeny,

s hlínou,

z níž jsem stvořený,

rty moje splynou.

Slunce stouplo.

V polích se pracuje,

koně a voli,

průvodci člověka,

táhnou pluh,

secí stroj.

Poprvé vylétl včelí roj.

Píseň odvěká

stoupá k nebesům,

štěstím se chvěje luh,

pole, lesy, nivy,

slavnostně zní

expressní

hvizd vzdálené lokomotivy,

v orgiích jarního dne.

„Dej pánbů zdraví.“

„Dobrý poledne.“

Zastav se kočí,

zastav chalupnice,

vždyť i vám září

z spocených tváří

štěstí.

Radostné máte obočí.

Má ruka objatá tvrdou pěstí.

Lesknou se zuby,

planou oči.

Tvrdá je ruka,

měkké je srdce.