BŘEZNOVÉ TÁNÍ

Dnes v noci nový měsíc lámal mráz.

Na zdraví, muži z luny v mokré čtvrti!

Panenko země, jak rychle roztálas

v objetí chlapce, který ledy drtí!

Ve sklípku, kde jsem oběsil svůj stín,

zlověstně šplouchá voda mezi sudy.

Měsíc mě vytáh’ div ne z rozvalin.

Ale co teď a kampak, jak a kudy?

Měsíc mě vytáh’ na blátivý práh

a vidím, vidím kolem samé divy:

molekuly se kutálí jako hrách

a rampouch svět se hýbe jako živý.

Dřevnice běží jako ďáblice

a kalné vlny tančí mezi stromy.

Pověz mi, bledý muži z měsíce,

jak se mráz v srdci zavlaží a zlomí.

Nezlomilo jej víno v sklenici,

nezavlažilo dlouhé vysedání.

Prozraď mi, bledý muži v měsíci,

tajemné kouzlo březnového tání.

Pověz mi, kterak zlomit mráz a led

v poslední čtvrti, čtvrti ubývání,

jak zmizet, bledý srpek, naposled

jitřence, která slzí v nebes tání.

Neodpovídá chlapík v měsíci,

nedělají se řeči s tím, kdo stůně.

V měsíční lázeň na mokrou lavici

uložil mě, tvář vzhůru k bledé luně.

Tu praskly ledy v hloubce bezedné

a po tváři se řine příval tání.

A mužík z měsíce usedl vedle mne

a vzal mě ruce do studených dlaní.