BŘEZNOVÉ ZVĚSTOVÁNÍ.

Cos jako nesmělý a tichý polibek

se dotklo země.

Proud slunce rozvlněný na lán šedý vtek’

a holé stromy zachvěly se temně.

Tak stály zamlkle jak smutné stařeny

v bolestném snění.

Trup jejich šedivý a k nebi vztyčený

o dlouhém vypravoval opuštění.

Svit jasně prolét’ bezlistými větvemi

a korunami...

Hlas teplý, podivný se vlnil nad zemí

a mluvil o snech, jež jsou za horami.

A větřík laskavý jak měkký dotek táh’,

do dálek běžel,

k zemi se lísal, na níž zlatý slunce prach

v brázdách a všude po záhonech ležel.

A šeptal sladkou zvěst a pozdrav s výsosti:

„Buď pozdravena

a požehnána, země, plná milosti,

tys pannou byla, nyní budeš žena!

K slavnosti zásnubné se slunce uchystá

a zážeh jasu

tě spojí závratně s ním, panno přečistá,

v rozkoše sňatek, nádheru a krásu.

A požehnané životy, jež zaplanou

pak z tvého klína,

v nich roztaví se krásou dávno čekanou

ženicha vášeň, láska nevěstina!“

A země zachvěla se, plaše vzhlédla naň

a řekla jemně:

„Aj, čekám oddaná, a co jsi řek’, se staň,

aj, čekám zde, až ženich pokyne mně!“

V ráz ve stromech šum zazněl, paprsk třesavý

se korou vinul,

jak tichých úsměvů by tekly záplavy,

jak šepot oddaný by vzduchem plynul.

A v prudkém spádu letí vody bystřinou,

jež šumí, šumí...

Z ní slyšíš výkřiky, jak v ráz se vyřinou,

z ní slyšíš radost, jež se neutlumí.

Jen bříza na stráni, jež stála v dumání,

si medituje:

„Jak směšná duše lidská, že si odhání

to blahé poselství, jež vzduchem pluje!

Jak pošetilé srdce lidské! Zdržuje

a tlumí toky.

Van sladký, jižní když v ni tiše zaduje,

jen vzdech se ozve z nitra přehluboký.“