Březnový sníh.

Tak vroucně toužila zbavit se pih,

by tvář její byla zas ladná –

leč z vodiček, tinktur, jichž užila

žel, účinek neměla žádná!

Tu slyšela jednou od družek svých

a ony to za pravdu měly – :

Kdo březnovým sněhem se umyje,

že líce nad úběl mu zbělí.

A sněhu když v březnu se dočkala,

jenž napadl v noční době,

tu ráno, za šera, hrst nabrala

a třela si tvářičky obě.

Pak při světle v zrcadlo nahlédla –

a leknutím ztrnula celá:

ó, hrůza! – vždyť z lesknoucího se skla

jí – mouřenínka vstříc zřela!

„Jaks mohla být jen takhle spozdilou?“

dí matka, a smích jí až hází,

„toť bláznovství pražským sněhem se mýt:

ten ve chvilce plný je sazí!“