BŘEZNOVÝ VÍTR

Dnes nová píseň v jarních akordech

se nesla vzduchem vlažně zvířeným,

po měkkém sněhu tančil její dech

a výš a výše stoupal jako dým

před plamenem, jenž srdcem země šleh

a k slunci touží květem vítězným.

A také ke mně zahovořil šum,

jenž kolem zádumčivé hlavy spěl,

když od lích mokrých táhl k oblakům

a v drsný praskot větve rozzvučel.

– Znáš slova lásky? Zavál záludně

svým teplým dechem do mé samoty.

– Ne, neznám slov, ta spí na srdce dně,

vím jen, že zrádná byla jako ty.

– Znáš její smích? – Ne, také neznám teď,

však zda jej lest tvá nepřipomene,

až vykouzlíš zas nových listů spleť

na větve důvěřivě zmámené!

– A pláč, ten znáš? Ó ano, slyším z lích

dnes ještě těžký nářek podzimní,

on přes tvůj vítězný a bujný smích

do mojí duše z každé brázdy zní.

Ó znám ten pláč, ať křepkým rozmarem,

ať lstivým šeptem přehlušit jej chceš,

já slyším pláč, pláč země před jarem,

já vím, jak lžeš!