Brias.

Zámeček Brias,

jakého nezná báj,

střeží kus štěstí,

ztracený skrývá ráj.

Pustina kolem,

křoviska ostružin,

v blátivé cestě

několik kalužin.

Na koni cválá

z Longswoodu vzácný host,

oř jeho řehtá,

natřásá bujný chvost.

V požloutlé tváři,

ve zracích s clonou řas

císaři hraje

pohody blahé jas.

U branky stane,

okouzlen hledá tam,

nevěří očím,

za sladký vše má klam.

Miss Abellova

s kadeří jako len

s ošatkou zrní

vychází právě ven.

Holubů hejno

běloučké jako sníh

se střechy slétá,

co její zvoní smích.

Na hlavu, ruce,

ramena z úběle

holubi bílí

sedají nesměle.

„Venuše božská

s panenským vděkem vnad,“

pomýšlí císař,

„nebyla krasší snad.“

Císař se dívá,

promluvit váhá k ní,

despota – tyran

pohádku měkkou sní.