BŘÍMĚ ŽIVOTA

Milé mým pažím, které se jím tuží

pro pozdrav, potlesk a hry a veselí,

je břímě života.

Milé těm pažím, jež vezmou, co nasely,

ne víc, ni méně – tak sluší se muži.

A nohy vědí: máme nést

života břímě, kam chce náš pán.

Odměna není a není trest,

jděme, jděme, jděme!

Ale za to svátky jsou a neděle jsou

pod přísně modrou oblohou.

Tehdy nám krátký spočinek dán,

potom dobře zatančeme.

Široké, široké plece mé,

sklenuté jako do statků vjezd,

tiše si praví: Neseme

břímě života.

Taký byl povel, a proto je nést.

Vztyčené paže též nereptají,

a nohy jdou jak volci trpěliví,

ve službě věrní – a povelu dbají.

Možná, že dojdeme mezi lesy a nivy,

a blatouchy kvést tam budou.

Tam vdechne se horký a živý pach,

v polích vypocený hrudou,

v lesích kanoucí s vůní pryskyřnou,

zralou a prudkou – a po níž žhnou

i bledé pachy v bylinách.

Milé je břímě života

hlavě mé. K pozemským věcem ji víže,

úkoly denní v moudrosti vystře,

učí, že není všední tíže.

A oči mé dbají, aby hleděly bystře

a poznaly sklad, kde jest.

Hlavě není spočinku v noci ni ve dne,

ni nedělí, svátků, ni kvetoucích polí.

Ale neříká: „břemeno bědné!“,

ale neříká: „život bolí!“

Moudrou sestrou je srdci mému,

srdci lehkomyslnému,

a shovívavý úsměv pro ně má.

Neboť srdce mé, neboť srdce mé

je lehkovážný, špatný žák,

je zmate mrak,

je svede pták,

jde, lehké, kam se namane,

ať chceme, nebo nechceme

my: hlava, ruce, nohy.

S břemenem života vzdory má,

hude si, hude,

důvěřivýma očima

pátrá – a všude

a všude a vše, co spatřilo, již musí milovat.

Ale ruce mé, mlčky vzpřímené

pod tíží života,

ale nohy mé, jež statně jdou

pod tíží života,

ale plece mé a hlava má,

já celý,

my konáme svou povinnost

věrně pozorni na povely.

Leč lehké srdce takto zní,

leč lehké srdce takto zní:

Chtěj kráčet, směj se a půjdeš!

To slyšet! a co k tanci se kráčí

s takými pomahači.

To znát! a pod života břímím

se přímím, se přímím.