BRISSOT.

Oh, neutopte Svobodu mi v krvi!

Přes Canal ruku Anglii dát hleďme,

tam naší Svobody máť dosud žije,

ať v lásce rodinné se pevně spojí!

Jak? Vážný že jsem? Žerty mám snad tropit?

Což necítíte, že je taká chvíle,

kdy byl by úsměv nejlehčí kol retů

už urážkou a zneuctěním jejím?

Jsem spisovatel. Vím, čím povinován

jsem Francii a době, v které žiji,

bič dvora jsem a hrůza hrůzovládců,

jsem svědomím, jež mluvit neustane –

Ah, občane, a doba jest, jež pozře

i svědomí, když zobtížní ji trochu...