Břítov.

Té klid ha tícho! Pjekně se to dřímá

tim nebožtíkom našim jistě tary.

Dje břízy hu vrát, chvojky, jesan starý

je hlídá, ajt je z jera nebo zima.

Na kříži něhde smazaný huž meno,

jen v srdcích snad je eště paměť živá,

však strnad tu i čermák, zdrozda zpívá

ha kjetů šudýš plno rozhozeno.

Tu na kameně vytesanyj kalich,

ha tám zas srce, vězda, holubice,

ha nihdo v sjetě nepoví tě více,

co husnoulo tu žalů neskonalých.

Sem Haltrav náš ha Čerchov kouká z dáli,

ha sluníčko haž mílo tary hříje,

jak nechtílo by vodsaď, se sem smije,

ha slyšíš v kjetech bzučít pjilný včaly.

Ha za zdí běží cesta na Kodovo,

ha sem i tám dou lidi do šírání;

té, dyž se sejdou, rozprávek ha ptání,

ha humrdlí tak slyší každý slovo:

„Té letos tráva, vete, po kolena,

jen dyby dal tak Pámbů pěkný časy!“

– To dyby! Krávu přikoupím si asi! –

Ha humrdlí tak vedí: to sou sena!

„De bouřka, včaly hrnouly se k česnu.“

– Ha zyjtra síct si huminoul náš táta. –

Tak humrdlí zas vedí: žeň je zlatá

ha potý vo všom zdává se jim ve snu.